Malucha

in: 2003 Česká fantasy; vybral a sestavil Vlado Ríša, Praha, Mladá fronta 2003

Antologie byla nominována na cenu ASFFH (Akademie sci-fi, fantasy a hororu) v roce 2003)

in: Nowa Fantastyka 2/2006, překlad Anna Dorota Kaminska

  .....

Jedli mlčky. Kaše byla bez chuti, protože zaříkávačka do ní nepřidala ani máslo, ani med. Zřejmě nic z toho neměla.

            „Víš, proč jsi ze sebe v matčině lůně vypudila veškeré zlo? Proč jsi je od sebe oddělila a stala se tak jedním z dvojčat?“ zeptala se zaříkávačka Maluchy, když dosnídali.

            „Ne,“ přiznala popravdě Malucha.

            „Protože máš schopnosti vědmy a vědělas to už tenkrát. Kdyby ses zla nezbavila, bylo by nebezpečí, že v tobě převáží a ty bys podlehla lákání nečistých sil, které by tě chtěly získat do svých služeb. A to by bylo zlé.“

            „Nemyslím, že teď by to bylo dobré,“ podotkla Malucha. „Sestra se mi mstí, protože jsem ji označila a kvůli tomu jí porodní bába zakroutila krkem jako kuřeti.“

            „Kdyby ta bába nebyla hlupačka, mohlo být všechno jinak,“ zlobila se stařena. „Každé dítě chce být milováno a je-li mu láska odpírána, je zlé. Pere se s ostatními, ubližuje zvířatům... Tvoji sestru bylo samozřejmě nutné zabít, ale napřed měla pocítit mateřskou lásku. Měla dostat jméno a na její hrob se měly nosit obětiny. Pak by nebyla nešťastná a nemstila se za to, že byla odvržena. Jak jí asi musí být, když její tělíčko bylo zahrabáno jako zvířecí mrtvolka kdoví, kde a nikdo na hrob nepoložil květinku, neulil medoviny, nezkropil slzami... Není divu, že tě nenávidí, tebe, která si dosyta užíváš lásky rodičů i bratrů a přitom jsi zodpovědná za její smrt!“

            Malucha se rozplakala.

            „Ale to jsem přece nemohla vědět!“ volala na svou obranu. „A taky nejsem zodpovědná sama! Vždyť ji zabila ta bába!“

            „No jistě,“ křivě se pousmála zaříkávačka, „proto je už taky po smrti. Šlápla jednou v lese na jedovatého hada.“

            Malucha ztuhla.

            „Rusalka...?“

            Zaříkávačka kývla.

            „Jsou tři lidé vinni neštěstím tvé sestry: Ty, protože jsi jí dala vzniknout a protože jsi jí na tvář vtiskla znamení. Porodní bába, která ji zabila. A tvoje matka, která se jí zřekla tím, že nechala bábu, ať s tělíčkem udělá, co uzná za vhodné, a nikomu se nezmínila, že ji porodila. Jedné vinici se už rusalka pomstila. Ty jsi na řadě teď a tvá matka jako poslední. Pak dojde pokoje. Nebo si to aspoň myslí.“

            V chalupě bylo dlouho ticho těžké jako dešťový mrak. Rušilo ho jen to, jak si otcův pes vykousával z kožichu blechu.

            „Dá se tomu nějak zabránit?“ zeptal se tiše otec a s nadějí hleděl na zaříkávačku. Představa, že by měl přijít o dceru a ženu mu připadala příliš strašná.

            „Proto jste přece tady,“ odpověděla stařena.

            „Co máme dělat?“

            „Nejprve je třeba najít tělíčko a řádně ho pohřbít.“

            „Ale kdo nám řekne, kam bába mrtvolku zahrabala?“ rozhodila rukama bezradně Malucha.

            „Jsi vědma, tak bys to snad mohla vědět,“ soudil otec.

            „A tys hned střelil tetřeva, když jsi prvně vzal luk do ruky?“ zastala se Maluchy zaříkávačka. „Jediná bytost ví, kde je tělo tvé druhé dcery pohřbeno.“

            „Kdo?“

            „Ona sama.“

            „Od té se to těžko dozvíme,“ mávl rukou otec.

            „To záleží na tobě,“ poznamenala zaříkávačka a otec ztuhl.

            „To myslíš jak?!“

            „Budeš se jí muset zeptat.“

            „Viděl jsem tu rozcupovanou ovčí kůži před chalupou a nehodlám tak skončit,“ ujistil ji otec.

            „Ale ty jsi jediný, kdo s ní může mluvit,“ pravila zaříkávačka a upřeně mu hleděla do očí. „A když jsi jediný, kdo to může udělat, tak to udělat musíš.“

.....

 

ilustrace Marcin Kulakovski