HRÚTVANG

nakladatel: Golem Ríša

rok vydání: 1996

obálka: M. Zhouf

ilustrace: bez ilustrací

nakladatel: Epocha

rok vydání: 2008

obálka: J. Husák

ilustrace: bez ilustrací

 

v elektronické podobě je knihu možno koupit zde:

http://www.ereading.cz/cs/vyhledavani?searchtext=Adam+Andres&searchby=autor&search=hledat

 

OBSAH

I mezi potomky Pánů draků dochází k bojům o moc. Na valstní kůži se o tom přesvědčily děti Pána draků Askadrina Otker, Ortvin, Or a Tanaquil, když je po smrti jejich otce začal jednoho po druhém zabíjet vlastní strýc Gunnlaug, aby získal vládu nad draky. Podařilo se mu získat meč Hrútvang vykovaný dechem draka, který draky zabíjí jediným škrábnutím a který proto má u sebe mít vždy Pán draků, aby byli draci v bezpečí. Otkera zabil Gunnlaug snadno. Ortvin už byl opatrnější, ale příliš často zavítal do jedné malé vsi na severu Élladu za mladou vědmou Arambegil, k níž vzplál láskou. Vrahové si ho tady snadno vyčíhali. A tak se stal Pánem draků nejmladší z bratří, Or. Přestože ho sestra Tanaquil hlídala jako ostříž, i on se zamiloval do smrtelnice, konkrétně do dcery ottwarského knížete Ingerid. Vztahy mezi lidmi a draky byly vždy napjaté, protože lidé se draků báli, a tak Or nemohl požádat o Ingerid běžnou cestou. Přítele, který se pro něj pokusil princezninu ruku získat, na poslední chvíli zachránil před popravou. Proto knížeti vzkázal, že pokud mu Ingerid nedá, začne pustošit jeho zem. Knížeti nezbylo než souhlasit, ale s tím se nechtěl smířit jeho syn Rodvin a rozhodl se, že se drakovi postaví. Shodou okolností se tehdy v krčmě pod knížecím hradem o záležitosti s drakem dozvěděla podivná dvojice - uprchlý nevolník Vandryk a čarodějnický učeň Sovíček. A rozhodli se - tedy spíš Sovíček se rozhodl - Rodvinovi v boji s drakem pomoci. Souboj sice přežili, ale protože si mysleli, že draka zabili, obávali se hněvu osiřelé dračí sestry Tanaquil, a tak se vydali hledat jedinou zbraň, kterou se jí s jistotou ubrání - meč Hrútvang. Cesta je neochvějně vedla do nitra pohoří Dankradu do Gunnlaugova sídla. Mezitím někdo unesl z hradu Ingerid a podezření padlo na Tanaquil - další důvod získat Hrútvang. Do pohoří muže doprovázela horská vůdkyně Irsibil, bez jejíhož vnitřního zraku by byli ztraceni. Gunnlaugovi se podařilo skupinu dobrodruhů zajmout a v jeho vězení se setkali s Pánem draků Orem, který se marně pokoušel osvobodit Ingerid. Jejím únoscem totiž nebyl nikdo jiný než Gunnlaug, věděl, že bude-li mít v rukou Ingerid Or přiletí a za Orem se vydá i Tanaquil. Bude se tak moci dračích sourozenců konečně zbavit všech. Osud mu však vítězství nedopřál. Orovi se nakonec podařilo Ingerid osvobodit a odnesl si ji do svého Paláce na mracích. Proslýchalo se, že jeho sestra Tanaquil od té doby poměrně často navštěvovala knížecí hrad a vztahy mezi lidmi a draky byly za vlády knížete Rodvina tak dobré, jako nikdy předtím ani potom.

 

UKÁZKA

 

LEGENDA O DRACÍCH I.

 

Zanedlouho se červánky pod ním roztrhaly a odhalily mu úchvatný pohled na nedozírnou zeleň Hvozdu Lesních mužíků. Z výšky vypadal Hvozd jako velikánský polštář hebkého lesního mechu a když Otker otočil hlavu, spatřil kdesi za sebou stříbrnou nitku Zelené řeky, prodírající se Hvozdem.

Na obzoru se třpytil modrošedý pruh moře.

Tam nesla Otkera křídla. Přeletěl písčité pobřeží, po pravé straně minul skalnaté mysy s troskami města Severingy, odkud pocházela jeho prabába a bába jeho prabáby. Bylo zvykem Pánů draků brát si za ženy dívky z tohoto města, dokud se většina skalního ostrohu, na němž město stálo, nezřítila do moře po té, co do skály udeřil Getenekův meč při jednom z jeho nesčetných soubojů s bratrem Orlygem.

Pak se odraz Otkerova těla zlatě zaleskl na azurových vlnách moře a brzy na to se Otker dostal ke břehu nevelkého, leč členitého ostrova.

Na ostrově nerostlo mnoho stromů, většinou ho tvořila jen suchá půda a rozeklaná skaliska, která mezi sebou svírala větší i menší soutěsky a kotlinky a v jejichž stěnách bylo množství jeskyň velkých mnohdy i natolik, že v nich mohl ničím nerušen dokonat životem unavený drak.

Otker zakroužil nad ostrovem a bystrým zrakem pátral po otcově těle. Našel je poměrně brzy. Ohromný modrý drak ležel v jedné z nesčetných kotlinek sevřených ze všech stran skalami, pohodlně stočený do klubíčka, hlavu přikrytou blanitým křídlem.

Otker se snesl na vrcholek jedné skály a utrápeně vzdychnul.

Kdyby se byl Askadrin před smrtí převtělil do lidské podoby, měl by to teď Otker jednodušší. Jenže takhle musí sebrat veškerý svůj um a udělat to sám, protože jinak se k meči nedostane.

Otker se proměnil v muže. Kotlinka byla tak malá, že by se do ní v dračí podobě nedokázal snést, zpřerážel by si křídla o skály. Askadrin to musel udělat také tak, slézt dolů jako člověk, tam se znovu proměnit v draka a tak čekat na smrt. Askadrin byl šťastnější jako drak než jako člověk, miloval divoký let nad oblaky, rád se proháněl co nejvýše, snad až pod hvězdami. Otker se nedivil, že se chtěl se životem rozloučit v téhle podobě. Jen nemusel zapomenout nechat doma ten meč...

Opatrně se spouštěl po příkré skále do kotliny. Skála byla naštěstí dost členitá, takže se měl čeho zachytit, ale i tak si dlaně do krvava rozedřel, než se dostal dolů.

Stál hned u otcova těla, které bylo tak veliké, že téměř beze zbytku zaplňovalo celou kotlinku. Otker si chvíli odpočinul, aby nabral sil, a pak vrátil otci jeho lidskou podobu. To byla věc, kterou uměl každý drak, protože přicházely v životě draka okamžiky, kdy bylo lepší být člověkem a kdy drak sám neměl sílu se proměnit. Třeba nemoc nebo zranění.

Lesklá modř dračích šupin se zachvěla a na zemi místo ještěra leželo Askadrinovo tělo.

Otker k němu s úctou poklekl a něžně jej obrátil na záda. Ve tváři se Askadrinovi zračil klid a spokojenost, snad i lehký úsměv hrál kolem bledých úst. Otker polkl slzy. Až do tohoto okamžiku se v skrytu srdce bál pohledu do otcovy mrtvé tváře, ale teď byl šťasten, že mu to bylo dopřáno. Neboť Askadrinův výraz ho utvrdil v přesvědčení, že otec odcházel ze světa vyrovnaný a smířený a jeho duše našla ztracenou spokojenost v Getenekově království po boku paní Syrgerin. Otker ani na okamžik nepochyboval, že se jeho rodiče po smrti setkali.

Odtrhl zrak od otcovy tváře a odepnul mu opasek s mečem.

Chtěl se jím opásat, ale meč mu vypadl z ruky, protože mu tělem náhle projela krutá bolest způsobená šípem vystřeleným takovou silou, že mu pronikl skrz naskrz hrudí. Otker překvapeně hleděl na hrot se zpětnými háčky, který mu trčel z těla na pravé straně prsou.

V první chvíli se bolestí nedokázal ani nadechnout, jen si svíral ránu a lapal po dechu.

Pak muž, který střelu vypustil, škubl provazem, který byl k šípu připevněn. Otker to nečekal, zavyl bolestí a upadl na zem.

Nebyl schopen uvědomit si nebezpečí, které mu hrozí. Jeho smysly byly příliš zahlceny bolestí působenou šípem, za nějž jej muž přitahoval do jeskyně, v níž byl dosud ukryt. Otker byl jen pár kroků od ní, a tak se během okamžiku ocitl uvnitř. Sotva se překulil přes její práh, chopil se ho pár silných paží a mrštil jím k zadní stěně. Otker se s výkřikem zhroutil k zemi. Před očima se mu tmělo a v uších mu hučelo. Cítil chlad ve tváři, jak mu z ní mizela krev, a viděl, jak se k němu blíží muž s taseným mečem. Jeskyně byla úzká, takže sotva stačila jeho širokým ramenům, Otker by se vedle něj neprotáhl, i kdyby se snažil sebevíc a i kdyby na to měl sílu.

Pokusil se vyškrábat na nohy, a to už k němu muž došel tak blízko, že zraněný Pán draků mohl rozeznat v šeru jeskyně jeho rysy.

„Strýče ...“ zašeptal nevěřícně a Gunnlaug s úšklebkem vrazil čepel Hrútvangu do jeho prsou. Hrot meče zaskřípal na skále za Otkerovými zády.

Musíš mě pomstít, Ortvine, problesklo Otkerovi kalícím se vědomím a zhroutil se k zemi.

 

 „Stal jsem se Pánem draků,“ řekl v té chvíli Ortvin své sestře a Tanaquil ztuhla jako solný sloup. Ruka, v níž držela jehlu, zůstala strnule ve vzduchu a nit, která od ní vedla k červené květině ve vyšívání, se zprvu neznatelně, ale čím dál tím zřetelněji chvěla.

„Cože?“ řekla za chvilku Tanaquil jasným, zřetelným hlasem.

„Stal jsem se Pánem draků,“ zopakoval Ortvin.

Tanaquil, která se už opanovala, odložila vyšívání.

„To by musel být Otker mrtev,“ pravila.

„Mám ho pomstít,“ řekl Ortvin. Pán draků vždycky zaslechne poslední myšlenku svého předchůdce, protože ta je určena právě jemu.

„Někdo ho zabil?“ pobledla Tanaquil.

„Asi,“ sklonil hlavu Ortvin. Když jí zase zdvihl, jeho dřív mírné a laskavé modrozelené oči plály nenávistí. „Ten kdo to udělal, bude litovat, že kdy na Pána draků jen křivě pomyslel. Nejen on, ale i jeho žena, děti, rodiče, všichni příbuzní, obyvatelé města či vsi odkud pochází, kraje, kde se narodil. Pomstím Otkera a bude to strašné. Nikdo nesmí beztrestně zkřivit vlas na hlavě mého bratra. Tanaquil, ty buď doma s Orem. Neopouštěj palác za žádných okolností, dokud se nevrátím.“

„A když se nevrátíš?“

„Já se vrátím,“ pravil Ortvin studeným, pevným hlasem a Tanaquil bylo jasné, že se Ortvin opravdu vrátí.

Ortvin si rychle navlékl obyčejnou kroužkovou zbroj, opásal se dobrým jedenapůlručním mečem a přes rameno si hodil luk a toulec s šípy. Pak vyskočil z okna a jeho pád se změnil v ladný let v okamžiku, kdy na sebe vzal podobu bílého draka. Tanaquil ho sledovala pohledem a nemohla se zbavit dojmu, že i ta bělost, která na ni dřív působila tak konejšivě a mírně, teď připomíná spíš krutou a nehostinnou ledovou pláň.

Ortvin letěl s větrem o závod. Tušil zhruba, jak dlouho může trvat, než se člověk dostane z Ostrova umírajících draků na loďce na břeh, a tak věděl, kolik má času. Držel se těsně pod oblaky, s nimiž jeho barva splývala, takže ze země ho lidské oko nerozeznalo. Když se ocitl u břehu moře, snesl se střemhlav k zemi tak rychle, že i kdyby se někdo právě díval tím směrem, spíš by si myslel, že se to někde blýská na časy, než že právě přistál drak.

Takové rychlé přistání ovšem s sebou přináší i nepříjemné pády, zvlášť, když na něj jeden má tak málo místa, jako měl Ortvin, a musí se změnit v člověka ještě dřív, než se dotkne země. Dopadl sice tvrději, než chtěl, ale nic si nezlámal ani nepodvrkl a to bylo hlavní.

Ortvin věděl, že široko daleko tady není žádné lidské sídlo od dob, kdy se Severinx zřítila do moře, a věděl také, že moře kolem mysu je nebezpečné, takže se kolem něj nedá plout. Kdo se chtěl na ostrov dostat, musel tudíž po souši až do míst, kde teď Ortvin přistál, a tady si sroubit vor, na kterém by k ostrovu doplul. A Ortvin v brzku našel místo, kde Otkerův pravděpodobný vrah kácel stromy na prám.

Po stopách kmenů vlečených na písčitý břeh došel Ortvin až k vodě. Poblíž místa, kde byl vor spuštěn na vodu, se pohodlně usadil do písku a čekal.

Ortvin věděl, proč se někdy lidé vydávají na tenhle ostrov. Zbroji z dračí kůže se totiž jen máloco vyrovná. Jenomže skoro nikdo neumí vydělat dračí kůži tak, aby na ní zůstaly šupiny, bez nichž je naprosto bezcenná, a tak je taková zbroj neuvěřitelně drahá. Zvlášť, když se o ní rozšiřují pověry, že chrání před ohněm, což samozřejmě pravda není, protože proti ohni je drak odolný jen zaživa, a že zbroj z dračí kůže je totéž co dračí zbroj, což je pochopitelně také lež, protože když drak prokousne kůži svému soukmenovci, není důvodu, proč by jí neprokousl, když jí má na sobě navlečenou nějaký hrdina.

A tak se občas na ostrov vydávají odvážlivci, aby stáhli kůži z mrtvého draka a do smrti se váleli v penězích. Někdo zřejmě viděl Askadrina nebo Otkera, jak tam letí, a vydal se mu v patách.

Ortvin na toho dobrodruha čekal. Čekal trpělivě hodinu, dvě, tři, půl dne. Když už se kotouč slunce začal koupat ve vlnách a měnit je roztavené zlato, objevil se u břehu prám s jedním mužem. Zapadající slunce mu svítilo do zad, a tak Ortvinovi trvalo drahnou dobu, než poznal jeho tvář.

Oči se mu přivřely nenávistí.

„Dlouho jsme se neviděli, pane strýče,“ křikl, když byl vor na doslech, a Gunnlaug sebou škubl, jako by ho někdo bodl dýkou. Ortvin byl ten poslední, koho na břehu čekal. Beze slova dovedl vor na mělčinu, zvolna vytasil meč, nechal plášť snést se na vor a neuspěchaným, sebevědomým krokem se dobrodil skomírajícími vlnami na břeh.

„Tys ukradl Hrútvang!“ vykřikl Ortvin, když spatřil záblesk rudých kamenů zasazených místo očí v hlavičce draka a v jeho pootevřené tlamě.

„Dá se to říct i takhle,“ usmál se Gunnlaug a přichystal se, aby na Ortvina zaútočil. Modré vlasy se mu v zapadajícím slunci leskly jako hladina hluboké tůně.

Ortvin znejistěl. Srdce ho hnalo do boje, ale rozum mu velel vyhnout se obloukem čepeli, jejíž jediný dotek by mu přinesl smrt.

„Bojíš se?“ poškleboval se Gunnlaug jeho váhání.

„Jistěže se bojím,“ odtušil Ortvin, „jako by se na mém místě bál každý rozumný člověk,“ a divoce na Gunnlauga zaútočil.

Gunnlaug se ráně vyhnul na poslední chvíli a prudce ťal po Ortvinovi. Ostří Hrútvangu zasyčelo těsně vedle Ortvinovy paže. Stačilo málo a už bych si nezalétal, pomyslel si Ortvin a pokusil se o další výpad, tentokrát úspěšně. Gunnlaugovi se z nehluboké rány na stehně vyřinula krev.

S tváří zkřivenou hněvem Gunnlaug o krok ustoupil, aby počkal, až první bolest odezní a mohl se zase pustit do boje. Ortvin toho využil ke krátkému odpočinku. Pro něj byl boj namáhavější než pro Gunnlauga, protože ten nemusel tak úzkostlivě dbát na to, aby jej sokovo ostří nezranilo, zatímco Ortvinovi se na čele perlil pot vyvolaný víc duševním vypětím než tělesnou námahou.

Ještě mnohokrát jej Gunnlaugův meč minul, než unavený Ortvin zaváhal a hrot Hrútvangu mu proťal zbroj na prsou. Uskočil tak včas, aby ostří neproniklo hlouběji a nedotklo se jeho těla, přesto však se mu údy rozechvěly leknutím, jak málo stačilo, a jeho bratr se stal třetím Pánem draků v průběhu několika málo hodin.

Ortvin se změnil v draka doufaje, že i Gunnlaug na sebe vezme dračí podobu, protože bude-li drakem, nebude moci třímat meč. Ale Gunnlaug tvrdošíjně setrvával v lidské podobě a ať se Ortvin snažil sebevíc, ať útočil z kterékoliv strany, vždy narazil na napřažený Hrútvang, jenž ho donutil na poslední chvíli změnit směr letu.

Zuřivý bezmocí zmítal se bílý drak na obloze a v záři zapadajícího slunce vypadal jako ulitý z roztaveného železa. Znovu a znovu se pokoušel dostat Gunnlaugovi na kůži a pokaždé marně. Ze zoufalství na něj vychrlil oblak plamene, ač věděl, Gunnlaugovi jako drakovi ani v lidské podobě nemůže oheň uškodit. Když se rozptýlil kouř, jak hořel Gunnlaugovi oděv, stál Gunnlaug s pobaveným úsměvem tak, jako před tím, s  Hrútvangem v rukou, nahý a očouzený, s loužičkami rozteklého stříbra na ramenou a ve vlasech, jak se na něm roztavil stříbrný řetěz, jenž mu visel kolem šíje, a čelenka ve tvaru stočeného hada požírajícího vlastní ocas.

„Vidím, že už jsi v koncích, Ortvine, když se uchyluješ k činům předem odsouzeným k nezdaru,“ vysmíval se Gunnlaug, a pak učinil něco, co Ortvin naprosto nečekal.

Zahvízdal na prsty, z lesa tryskem přiběhl nádherný silný černý oř, Gunnlaug se mrštně vyšvihl do sedla a stále ve střehu s napřaženou zbraní zmizel cvalem v lese.

Ortvin zklamaně zařval a hodnou chvíli kroužil nad zeleným kobercem Hvozdu, ale snést se k zemi a v lidské podobě vejít do hustého lesa, mezi jehož stromy už pronikla vábivá chapadla tmy a kde se skrývá Gunnlaug s Hrútvanem, se neodvážil.

Odletěl tedy na Ostrov umírajících draků, aby navršil mohylu nad tělem svého otce a zavražděného bratra. Pozdě v noci byl s prací hotov.

Aniž si dopřál odpočinku, unavený a nešťastný bílý drak se vznesl nad ostrov, několikrát nad ním zakroužil a tesklivě zařval na rozloučenou. Pak se rozletěl vstříc slunci, aby za Dankradem vyhledal paní Haduwig.

 

 LEGENDA O DRACÍCH II.

Arambegil vyskočila a bystrým zrakem se rozhlédla po pláni. Byla tu sama s několika šedými, mlčenlivými kameny. Njál zmizel i se všemi svými věcmi.

„Njále!“ zavolala. „Njále! Njááálééé!“

Dobrotivá Fréár, tlouklo Arambegil srdce v krku, kam ten kluk zmizel? Šel napřed? Proč by to dělal? Musel by se přece bát skřítečků, a protijed namíchat nedokáže!

Arambegil se snažila z okraje planinky dohlédnout co nejdál po svazích hory dolů, ale i když temeno oběhla kolem dokola, nikde nezahlédla nic, co by připomínalo Njála šplhajícího po suti, či Njálovo tělo zdolané skřetím jedem.

Zoufalá se vrátila k hromádce svých věcí. Horečně přemýšlela, co se Njálovi mohlo stát, kam se odtud mohl vypařit, když po něm nezůstaly žádné stopy.

To snad musel odletět, povzdechla si a až jí bodlo u srdce, když si uvědomila, že to Njál skutečně mohl udělat a s největší pravděpodobností udělal. Vždyť včera zkrotil létavce, létavec je jeho a přiletí, jen si na něj Njál vzpomene.

No dobře, přemýšlela Arambegil, ale kam letěl? Kdyby tak spěchal domů, aby všem oznámil, že zkoušku splnil, byl by ji vzal s sebou, protože při obřadu uvádění mezi bojovníky musí být přítomna vědma, pod jejímž dohledem závěrečnou zkoušku vykonal, neboť ta o ní vydá svědectví.

Tak kam proboha letěl?

Za tuluskem, odpovědělo její skryté, vědoucí já, které dělá vědmu vědmou a které často zná věci, o nichž se smrtelníkům ani nesní. Za tuluskem, protože chce dokázat totéž co Yarik. Uletěl ti potají, když jsi spala, protože se bál, že bys mu to zakázala.

To se bál právem, odpověděla si Arambegil, protože je to nerozum a nerozvážnost. Kdyby byl tulusk zvířátko neškodné jako stepní králík, určitě by se s Yarikovým kouskem tak nenadělalo. Tulusk musí být něco nebezpečného, a to, že ho zabil dospělý, věhlasný bojovník, neznamená, že se to povede i Njálovi. Ach Njále, proč svým vědmám pořád přiděláváš práci? povzdychla si Arambegil, protože jí bylo nad slunce jasnější, že musí rychle Njála najít a dostat ho domů živého a pokud možno i zdravého.

Jenže bez létavce to nedokážu, zesmutněla. I kdyby tu nějaký byl, jako že není, nedokázala bych ho zkrotit. Moudrý Viure, poprosila svého Boha, pomoz mladé, ubohé vědmičce, které se vymkl z rukou tak prostý úkol, jako dovést jednoho nezvedeného kluka sem a zase zpátky!

A snad Viur její prosbu vyslyšel, protože na louku se snesl černý hřebec. Tentýž hřebec, kterého se pokusil jednou Njál marně chytit a jemuž zkrotil jeho hnědku.

Vraník smutně klonil hlavu a stříbrně lesklá srst mu matněla. Přestože se svěží tráva přímo dotýkala jeho pysků, nevšímal si jí. Hřebeček se trápil, stýskalo se mu po klisničce, již mu Njál odvedl.

Arambegil upřela svůj zrak do vlahých černých koňských očí a připoutala si je k sobě.

- Vím, kde je tvoje přítelkyně, pomyslila si, protože věděla, že bude-li chtít, aby kůň její myšlenku uslyšel, uslyší ji.

Vraník bujně pohodil hlavou.

- Kde?

- Odjel na ní chlapec, který tu se mnou byl. Řeknu ti, kam jeli, když mi slíbíš, že mě tam odneseš.

- Jakmile si mě osedláš, budu patřit do tvé moci, potřásl smutně hřebec hřívou.

- Pokud mne svezeš dobrovolně, ne. Létavec patří přece jen tomu, kdo ho zkrotí.

Vraník nerozhodně přešlápl z kopyta na kopyto. Stesk po klisně však byl silnější než obavy.

- Dobře, nasedni si, přistoupil k Arambegil a ta se mu vyhoupla na hřbet.

- Kde jsou? zeptal se kůň.

- Njál hledá zvíře tuluska.

- Tuluska? Myslíš velké, bílé, kosmaté býky s ostrými dlouhými rohy, jejichž žlučové kameny jsou patrně velmi cenné, neboť obyvatelé Attérwidu, mají-li na to odvahu, je zabíjejí a vyvrhují?

- S největší pravděpodobností, odpověděla Arambegil.

- Dobrá, drž se! zaržál vraník, Arambegil si omotala pramen dlouhé černé hřívy kolem zápěstí a kůň vycválal do vzduchu, jako by vybíhal na strmý kopec.

Arambegil z toho jímala závrať. Mrazilo jí kolem žaludku, když kůň nabíral výšku, a točila se jí hlava, když pohlédla pod sebe a spatřila zemi ptačíma očima.

- Líbí se ti to? zeptal se vraník.

- Ani v nejmenším, přiznala Arambegil. –Dělá se mi špatně. Ještě, že pod námi nejsou žádní lidé, asi by se hodně divili, kdyby na ně dopadly moje zvratky.

Vraník smíchy zaržál.

-Zvykneš si, ubezpečil ji a tryskem se rozletěl na severovýchod. Mraky se pod údery jeho nohou protrhávaly, jako by se brodil mlžným oparem, a tam, kde bylo nebe čisté, jako by kopyta jiskřila o jeho azurovou modř.

Letěli tak vysoko, že Arambegil nebyla schopna rozeznat pod sebou nic než hory a údolí, a i ty se míhaly neuvěřitelně rychle. Přesto trvalo až do pozdního odpoledne, než překonali vrcholky pohoří. Byly i teď, počátkem léta, pokryty sněhem a ledem a Arambegil roztřásala zima. Netroufla si však pustit hřívu a hledat v tlumoku houni, do které by se zabalila.

Jakmile se dostali na druhou stranu Dankradu, vraník se snesl o něco níže, kde bylo o poznání tepleji. Široko daleko, kam oko dohlédlo, se rozprostíral rovinatý, jen mírně zvlněný Attérwid, porostlý hustými, souvislými lesy. Jen kdesi na obzoru na půlnoci ztrácela krajina tmavozelenou barvu, která ustupovala červenohnědé trávě attérwidské pláně. Tam létavec směřoval.

Nějakou dobu letěli mlčky, když hřebec zneklidněl.

-Děje se něco? všimla si toho Arambegil.

-Nevím, zafrkal znepokojeně létavec. – Cosi mě táhne na jih.

-Na jih?

-Bráním se tomu, ale už dlouho nevydržím.

Vraník zpomaloval, Arambegil připadalo, jako by se vzpíral neviditelné otěži. A Arambegil kolem sebe cítila stále sílící a houstnoucí kouzlo.

Nakonec se vraník docela zastavil, ještě chvilku neznámé síle vzdoroval, pak se s divokým, smutným zaržáním vzepjal a zahrabal předními kopyty ve vzduchu, jako by se vzdával. Arambegil se jen taktak nezřítila.

Hřebec se obrátil na zadních a tryskem vyrazil k jihu.

Arambegil ho chtěla v první chvíli strhnout zpátky směrem, kterým měli namířeno, ale ovládla se. Jednak létavci slíbila, že ho krotit nebude, a jednak dobře věděla, že proti kouzlu, které je obklopovalo, beztak nic nezmůže.

Brzy se kolem nich mihlo několik dalších létavců, byla mezi nimi i Njálova hnědka. Koně kolem sebe proletěli bez povšimnutí, jako by se ani neviděli.

Létavci mířili do srdce Attérwidu, kde se zvedaly mírné hory, jejichž úbočí byla snad jedinými místy neporostlými lesem ve zdejších končinách. Na jedné z těchto hor se tyčil ohromný hrad vystavěný z kamene nalámaného z úbočí, takže s horou splýval. Hradbu, v níž nebyla jediná brána, obkružoval hluboký příkop, v němž se nezrcadlila voda, ale, jak si Arambegil mohla všimnout, když se koně spustili níž, hemžilo se v něm bezpočtu smradlavých tlam patřících tvorům, kteří by na jediné polknutí zhltli člověka.

Létavci, jako by věděli, kam mají letět, zamířili na jedno z mnoha nádvoří rozlehlého hradu, kde čekalo dvanáct štolbů – přesně tolik, kolik bylo koní i s hříbětem.

Jakmile se létavci dotkli dláždění, hodili jim přes hlavy ohlávky.

To je konec vaší svobody, létavci, zalkala v duchu Arambegil, ale neměla mnoho času trápit se nad osudem koní, neboť měla co dělat s osudem vlastním. Muž, který nasadil ohlávku jejímu vraníkovi, by totiž musel být slepý, kdyby si jí nevšimnul. A jelikož slepý nebyl, skočil po ní jako štika po třpytce, ještě než se stačila svézt z koně na zem a pokusit se někam zmizet.

„Hleďme, létavci nám něco přivezli,“ zavýskal, když ji chytil za paži a stáhl z koně. „Copak jsme to dělali na tom koníčkovi, panenko?“ zasmál se na ni. Vypadal sice docela mile, ale přesto byla docela ráda, když jej od ní odstrčil jiný štolba.

„Poslyš ty chrapoune,“ řekl mu přátelsky, „když ta ženská jela na létavci, bude to zajímat paní Haduwig, takže tady máš uzdu od mého koně a koukej ho zavést do stáje. Já zajdu za paní.“

Mladý štolba, který stál zřejmě o stupínek níž než tenhle hromotluk, se sice tvářil, že mít dva koně místo jedné pěkné mladice není zase taková výhra, nicméně odporovat se neodvážil, a tak se odklátil i s létavci.

„Jdeme,“ pokynul jeho velitel Arambegil.

Zamračeně ho následovala. Z hradu se bez létavce nedostane. Létavce nemohl očarovat nikdo jiný, než paní Haduwig, a z ní bude muset Arambegil jednoho koně vymámit, protože Njál je teď někde mezi divokými býky bez své hnědky a Bozi vědí, co se s ním teď děje. A stejně se budou potřebovat dostat přes Dankrad. Getenek aby to spral, pomyslela si Arambegil. To nemohla paní Haduwig s tím svým čarováním nějaký den počkat?

Koňák jí provedl spletí liduprázdného hradu do místnosti v jednom z paláců. Měla strop podepřený bílým, umně tesaným sloupem a klenba se od něj paprsčitě rozbíhala k osmi stěnám pokrytým závěsy, jež tu měly udržovat teplo. U okna v jedné ze stěn stál těžký stůl a za ním seděla paní Haduwig, oděna v šaty svých oblíbených barev, světle modré a bílé.

„Létavci už jsou tady?“ oslovila štolbu, aniž zdvihla hlavu.

„Všech dvanáct, má paní,“ uklonil se muž. „A na jednom z nich přiletěla tahle ženština,“ dodal.

Paní Haduwig pohlédla na Arambegil.

„Nech nás o samotě,“ požádala štolbu a ten neslyšně zmizel. Paní Haduwig dlouho hleděla na dívku, kterou jí přivezli létavci. Arambegil v hloubce jejích modrých očích spatřila třpytivé světlo, světlo, které sice prostý smrtelník nepostřehne, ale vědmě prozradí druhou vědmu. A paní Haduwig zahlédla podobné jiskřičky na dně Arambegiliných očí.

„Čemu vděčím za tvou návštěvu, sestro?“ oslovila dívku tak, jak se obvykle vědmy oslovují, neznají-li se jménem.

„Náhodě,“ pokrčila rameny Arambegil a vysvětlila jí, jak došlo k tomu, že jí létavec zanesl na tento hrad.

„Cítila jsem kolem sebe kouzlo,“ končila své vyprávění, „a teď vím, že to bylo tvoje kouzlo. Nepřísluší mi pátrat po tom, proč sis přisvojila létavce, leč nezbývá mi nic jiného, než tě požádat, abys mi, protože jsou teď všichni v tvé moci, jednoho půjčila. Jen na krátko. Cítím, že ten chlapec, o němž jsem ti vyprávěla, je v nebezpečí. Jsem jeho kmenová vědma a mám za něj zodpovědnost. Musím mu pomoci a bez létavce to nedokážu.“

„Nezískala jsem létavce proto, aby stáli nečinně ve stájích,“ usmála se paní Haduwig. „Potřebují projížďky jako ostatní koně. Ale ten, kdo mého koně chce, musí za něj zaplatit.“

„Kolik?“

„Dvanáct otroků, a nemůže-li, tři roky vlastní práce.“

„Nemohu ti dát dvanáct lidí, už jen proto, že se to příčí mému svědomí,“ odpověděla Arambegil, „a nemohu ani tři roky čekat, protože po tak dlouhé době bych domů dovezla jen Njálovy vybělené kosti. Potřebuji létavce hned. Půjčíš-li mi ho, přísahám, že se vrátím hned, jak to bude možné, a ty tři roky si odsloužím.“

Haduwig dlouho mlčela.

„Udělám výjimku,“ promluvila pak, „protože nechceš koně ze zištných důvodů, ale proto, abys mohla někomu jinému pomoci. Dám ti vraníka, na němž jsi přiletěla, abys mohla odvést domu svého ztřeštěného svěřence, a jakmile se ti to podaří, vrátíš se sem a budeš pro mne tři roky pracovat. Přijímáš?“

„Díky, sestro,“ ulevilo se Arambegil. „Máš mé slovo.“

 

 

LEGENDA O LIDECH

 

Na maličkém nádvoříčku sesedli z koní a ti se sami odebrali do stáje. Pak Sovíček odvedl Vandryka do nitra podivuhodného hrádku, který byl uvnitř mnohokrát rozlehlejší, než by člověk soudil, viděl-li ho zvnějšku. Ve spleti chodeb, schodišť, místností a sálů se zřejmě Sovíček vyznal víc než dobře. Táhl Vandryka neochvějně přímo ke Skarphedinově pracovně.

Jednu chvíli za sebou Vandryk zaslechl jakýsi hluboký povzdech. Prudce se otočil a zjistil, že schodiště, po němž právě vyběhli nahoru, zmizelo a místo něj je tam jen arkýř s výhledem ven do lesa.

„Dobrotivá Fréár, Sovíčku!“ zařval a zarazil přítele v rozletu. „Otoč se! Vidíš to, co já, nebo jsem se už dočista zbláznil?“

„Co mám vidět?“ zeptal se Sovíček. „Okno.“

„Byly tam schody! Teď jsme po nich vyšli nahoru! Zmizely!“

„No tak půjdeme dolů po jiných,“ pokrčil rameny Sovíček.

Vandryk ho popadl za ramena a zacloumal jím.

 „U Orlyga, Sovíčku! Ty se tváříš, jako by to bylo v naprostém pořádku, že tu jen tak z ničeho nic zmizí kus hradu! Jsou to čáry a kouzla a to okno nemůže vést ven, protože tam měla být zeď a ...“

„Samozřejmě, že to jsou čáry a kouzla,“ sundal si Sovíček jeho ruce z ramen. „Gardara se tím baví, že svoje vnitřnosti přestavuje. Uznávám, že i mě někdy docela štve, když mi čtyřikrát za den posune dveře do pokoje, ale na druhou stranu, jsou místa, která zůstávají vždycky stejná, a podle nich se můžeš spolehlivě řídit. Ostatně je to i docela dobrá zábava. Kdyby ti to ale hodně vadilo, tak místnosti kolem Skarphedinovy pracovny se nemění. To je srdce Gardary, to nepodléhá jejím rozmarům. Můžeš pobývat tam.“

„Nechám si to projít hlavou,“ zamumlal Vandryk s vytřeštěným zrakem upřeným na zeď, kde se právě objevily nové dveře.

Sovíček nad tím zavrtěl hlavou. On sám Gardaru miloval, často s ní hrál svoji oblíbenou hru – pobíhal po hradě a pokoušel se dostat do místnosti, kterou si vybral za cíl, zatímco Gardara se mu v tom snažila zabránit. Musel při tom odhadovat předem, jakou změnu provede, a leckdy tak strávil celé dny. Na druhou stranu věděl, že stačí Gardaru hezky poprosit a ona mu ukáže cestu, kam právě potřebuje.

Sovíček dovedl Vandryka do Skarphedinovy pracovny. Byla to komnata nepříliš veliká, bez oken, osvětlená ohněm v krbu a několikaramenným svícnem, plná knih, tyglíků, zkumavek, skleněných koulí, magických obrazců poskládaných z dlaždic na podlaze i z polodrahokamů na stolcích, na nichž spočívaly předměty, o kterých Vandryk neměl ani ponětí, k čemu by mohly sloužit, a uprostřed změti toho všeho seděl za těžkým vyřezávaným stolem Skarphedin a četl si v jedné ze svých knih.

Měl modré, živé a bystré oči, klenuté čelo, které vypadalo ještě vyšší díky tomu, že nakratičko ostříhané vlasy se již svých předních pozic nadobro vzdaly, a veselý obličej mu lemoval krátký, jen trochu nazrzlý vous. Několik bílých nitek ve vlasech stejně jako zakulacující se bříško prozrazovaly, že už to není žádný nezkušený mladík.

Když vrzly dveře, jak chlapci vcházeli dovnitř, vzhlédl od knihy.

„Vítám tě Sovíčku!“ zahlaholil bodře a vyskočil mrštně od stolu. „Gvendolína mi už vzkazovala o těch tvých výtečnostech. Strašně se pohoršovala nad tím, že sis vzal koně bez dovolení. Prý bych tě měl za to pokárat. Já myslím, že těch pár dní u ní doma ti stačilo,co?“

Sovíček se jen ušklíbl.

„Tohle je ten nešťastník, co se ti dostal do spárů?“ obrátil se Skarphedin na Vandryka.

„No strýčku!“ ohradil se Sovíček.

„Nic jsem neřekl,“ vztáhl před sebe v žertu Skarphedin ruce jako na obranu. „Já vím, žes to zase všechno myslel dobře. Jsem rád, že tě vidím, kluku jeden!“ sevřel Sovíčka pevně do náručí.

„Tebe Vandryku, taky pěkně vítám,“ potřásl si rukou s druhým hochem. „Doufám, že se ti tady bude líbit.“

„No ...“ začal Vandryk, ale Sovíček ho předešel.

„Gardara si s ním už zažertovala. Málem přišel o rozum, když zmizely schody.“

Skarphedin se od srdce rozchechtal. Smál se nahlas, až se zakláněl, a Vandrykovi bylo hned jasné, že Sovíčkův strýček se směje rád a často, že ho to prostě těší, a rázem si ho oblíbil.

„Jste unaveni po cestě?“ zeptal se Skarphedin, když se dosyta vychechtal při představě, jak mizí nic netušícímu Vandrykovi před očima schody.

„Já ani ne,“ řekl Sovíček. „Thallo má lehký krok. Uspává.“

„Je mi to jasné,“ pochechtával se Skarphedin. „Po cestě ses vyspal a teď už s tebou zase šijou všichni čerti. Tak se do toho můžeme pustit hned,“ zamnul si rukama. „Ty, Vandryku, jak jsem slyšel, by ses rád zdokonalil v boji mečem a tak dále.“

„No ... i tak se to dá říct,“ pokrčil rameny Vandryk a bylo vidět, že by věděl o lepších způsobech, jak strávit čas. Skarphedin se tomu zase zachechtal.

„Dáme se do toho. Za pár týdnů strčíš Sovíčka do kapsy.“

„No počkej, strýčku!“ ohradil se Sovíček. „Myslel jsem, že mi taky ještě něco ukážeš.“

„To se ví, že ukážu. Ale ty by ses měl věnovat trochu jiným věcem,“ podal mu Skarphedin ze stolu malou, na tři prsty tlustou knihu vázanou v ohmataném, vyrudlém sametu, s kováním na rozích. Sovíček se podíval na hřbet.

„Kouzla?“ vykulil oči na Skarphedina.

„Máš něco proti?“

„Vůbec ne!“ Sovíček začal hladově listovat v knize. Na jednom místě se zarazil a zkusil přeslabikovat jeden verš.

„Dobré, co?“ zatlemil se pyšně na Skarphedina.

Skarphedin řval smíchy, až rudl v obličeji.

„Jo, jde ti to skvěle! Ohromně! Jen kdybys nekoktal a měl správnou výslovnost,“ tekly Skarphedinovi slzy po tvářích.

„To jsem myslel, že mě naučíš, ne, že se mi kvůli tomu budeš vysmívat,“ zamračil se uraženě Sovíček.

Skarphedin omluvně zamával rukama.

„Hele,“ zasípal a ukazoval na Vandryka.

Sovíček se otočil a zhrozil se.

Zmrzačené kouzlo, které nerozvážně vypustil z úst, vykonalo svoje. Vandryk tu stál, jako by nic, se založenýma rukama, protože si nevšiml, že jeho hlava ztratila svůj tvar a změnila se v hnědou žabí hlavu se zlatistýma očima.

„Ať mě Viur netrestá, to jsem nechtěl!“ zděsil se Sovíček. „Vandryku, promiň!“

„Co se stalo?“ chtěl se zeptat Vandryk, ale z hrdla se mu vydralo překvapené: „Kuňk!“

To ho vyděsilo. Sáhl si na obličej a zděšeně ucukl, když se dotkl slizké žabí kůže. Chtěl vykřiknout, ale ozvalo se jen další zakvákání. Zmateně si ohmatával proměněnou hlavu, zuřivě kuňkal, což byla ve skutečnosti velmi sprostá slova, a poplašeně pobíhal po místnosti.

„Počkej, Vandryku!“ volal na něj Sovíček. „Neboj se, dám to do pořádku!“

„Kváák!“ zařval Vandryk a Sovíček si raději nepřál vědět, co to mělo znamenat. Rychle přečetl znovu zaklinadlo, teď už plynně a správně, a místo Vandryka rázem skákal po podlaze hnědý skokan.

„Oh, Bohové!“ zanaříkal Sovíček.

„Dej to sem,“ sebral smíchy utlučený Skarphedin Sovíčkovi knihu. „Budeš se muset hodně učit!“

Obrátil několik listů.

„Ještě ne!“ vykřikl Sovíček a vrhl se po žábě, která zrovna zmizela pod truhlou, ale to už Skarphedin zaklínadlo vyslovil. Truhla, která se vymrštila ze svého místa v okamžiku, kdy se pod ní Vandryk vrátil do své lidské podoby, naštěstí nebyla příliš těžká a bytelná, leč přesto udeřila Sovíčka, který se právě skláněl, aby skokana vytáhl, do prsou a do ramene tak prudce, že se zarazil až o Skarphedinův stůl. Překotil při tom dva stolky a skleněná koule, která ležela na jednom z nich, se roztříštila na tisíce droboučkých střípků. 

Vandryk se vyhrabal z trosek truhly a hromady zaprášených svitků, které původně ukrývala, a pokud měl Sovíček dosud jen mlhavou představu o tom, jak vypadá rozlícený Arrang, bůh boje a živelných pohrom, pak nyní dostala velmi přesné obrysy.

„To si vypiješ,“ zaburácel Vandryk a hotovil se vrhnout po Sovíčkovi, který se sbíral ze země.

„Tak dost,“ přestal se smát Skarphedin. „Na rvačky silami plýtvat nebudete. V první řadě uklidíte tuhle spoušť. Svitky srovnejte támhle na polici, střepy zameťte a dřevo hoďte do krbu. Sovíčku, ne aby tě napadlo nějaký svitek zase začít louskat! Vidím sice, že s tebou bude ještě hodně práce, ale přesto trvám na tom, aby ses aspoň pár užitečných kouzel naučil, než půjdete pro Hrútvang.“

„Já chci taky!“ ozval se zamračený Vandryk. „Pak mu to vrátím.“

„Umíš číst?“

„Ne.“

„Tak se tím nebudeme zdržovat. Bude lepší, když z tebe místo špatného čaroděje udělám dobrého bojovníka.

„Takový čaroděj jako je Sovíček by ze mě byl za jedno odpoledne,“ vrčel Vandryk a sbíral prkna z truhlice.