RYTÍŘI KNĚŽNY RHONWEN

nakladatelství: Mladá fronta, edice Ikaros

rok vydání: 2004

obálka: Martin Zhouf

ilustrace: bez ilustrací

 

OBSAH

Po dobrodružstvích ve Skátrávídu se Halldor usadil doma na Mortaluně. Ve vzpomínkách na kněžku vyslankyni, kterou musel v Golfaduru opustit, se mu čas vlekl nesnesitelně pomalu do chvíle, kdy se na Moratulně objevila nečekaná návštěva - Znovuzrozený Arslan Krásnovlasý, který zahynu na Halldorově výpravě do Skal, ale který mezitím přišel na způsob, jak začít nový život jinak než v kolébce a jak si udržet podobu z posledního života, s níž byl nadmíru spokojen. Přemluvi Halldora, aby se vydali na jih do města Pergnalachu, kde se mezitím narodil Aralt, a aby si Halldor vzal Aralta na Mortalunu. V Pergnalachu se Halldor s Arslanem nikoliv vlastní vinou zapletli do ošklivých intrik, které souvisely  s jednou dávnou vraždou, se zamilovanou čarodějkou Jeschuté a s démony, kteří do města přicházeli ze Zahrady plivníků. Soudce Pergnalachu přiměl Halldora, aby město démonů zbavil, což se Halldorovi podařilo. Dostal se spolu s Arslanem a Sveneldem, jedním z pergnalašských měšťanů, i do lesního paláce čarodějky kde objevili bezejmenného mladíka, jemuž čarodějka vzala paměť. Halldor ho k sobě vzal jako panoše, pojmenoval ho Torgný po svém příteli ze Skátrávídu a kvůli němu podstoupil souboj s knížetem Cynibrenců Dagodurnem. Dagodurna zabil, což vyvolalo v Cynibrii boje o trůn a poměrně rychle to knížectví Cynibrenců přivedlo pod nadvládu Sutriwaxů. Po návratu na sever zavítal Halldor na hrad knížete Kergendura, kde ho Lestenský Kir zasvětil do tajných plánů. Kergendur totiž neměl syna, jedinou dědičkou knížectví byla jeho dcera Rhonwen a výběr jejího ženicha se tím páde stal velmi ožehavým tématem. Knížata Aurixů odvozovala svůj původ od Aurixe, syna prvních lidí Tyrgrela a Ytii, a žádný jiný urozený rod v Aurixii se jim významem nemohl rovnat. Ať by si Rhonwen vzal kdokoliv z Aurixů, byl by pouze prvním mezi rovnými, nikdy by neměl respekt vládce knížecí krve. Kir a další Kergendurovi rytíři se obávali, že by pak mohlo dojít k vnitřním rozbrojům a knížectví by se stalo snadnou kořistí Sutriwaxů. Proto se domluvili, že budou věrně stát na straně Rhonwen - jakmile se vdá a porodí syna, odstraní jejího muže, ji nechají vládnout jako regentku nezletilého knížete a budou ji chránit. Situace se však radikálně změnila po té, co si vynutil Rhonweninu ruku pro svého druhorozeného syna Uda král Sutriwaxů Ane...

 

UKÁZKY

 

ZAHRADA PLIVNÍKŮ

            "Dobrotivá Fréár," vzdychl Arslan. "Bozi vědí, že takhle se mi umírat nechce! Když si vzpomenu na ta rozervaná těla-"

      "Nemluv o tom!" zavyl Halldor.

             "Nemůžu za to, že mi to nejde z mysli!"

             "Mně zas nejde z mysli, jak se Halldrin dozví, co se se mnou stalo!"

             "Bylo by lepší, kdyby se dozvěděl, co je s námi teď, a vytáhl nás z toho."

             "Jenže není, kdo by mu to řekl."

             V cele se rozhostilo pochmurné mlčení.

             Když se na chodbě ozvaly kroky, rozbušilo se Halldorovi srdce až v krku. Už pro nás jdou, blesklo mu hlavou. Jestli se nám nepodaří utéct cestou na náměstí, máme to spočítané. Ale i když utečeme, ještě budeme muset najít střechu nad hlavou... Kéž bych byl raději zemřel ve Skátrávídu, když mi Glydilla sekala hlavu. To byla ze všech mých poprav ta nejpříjemnější... Kdyby Halldor neměl svázané ruce za zády, byl by při vzpomínce na kněžku vyslankyni pohladil copánek jejích vlasů, který nosil uvázaný kolem krku. Ale nemohl. Jestlipak pozná, že jsem zemřel? zapřemítal. Halldrin to ucítí jistě. A Glydilla?

             Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila několik vojáků. Dva hlídali Arslana a ostatní nasadili Halldorovi na nohy okovy, takže mohl dělat jen malé kroky. Pak učinili totéž s Arslanem a vyvedli je ven. Smrákalo se, oči, přivyklé tmě v kobce, netrpěly tolik, jako kdyby do nich udeřilo polední světlo. Obklopení oddílem vojáků došli až na náměstí. Halldor číhal na každou příležitost, aby mohl utéct, protože věřil, že i se svázanýma nohama se dá docela rychle skákat snožmo, jenže vojáci byli ostražití.

             Na náměstí už byly připraveny dva kůli a kolem nich stáli další vojáci. Arslana a Halldora ke kůlům připoutali řetězy tak, aby stáli tváří k sobě, a pak z náměstí doslova utekli. Nebe už bylo hodně temné.

             "Je mi to líto, Arslane. Už jsi kvůli mně umřel jednou a teď zase," řekl Halldor.

             "Teď to není kvůli tobě, ale kvůli té prolhané hospodské. Při sám Orlyg, že ji budu chodit strašit!"

             Pak dlouho mlčeli. Tma houstla a Halldor dospěl k názoru, že umře hrůzou dřív, než ho démoni rozsápají. Rozervané vnitřnosti před hospodou se mu do představ vtíraly čím dál tím neodbytněji.

             "Vidíš to?" zasykl tiše na Arslana, když se na náměstí snesla úplná tma. Arslan otočil hlavu směrem, kterým Halldor upíral vyděšený zrak.

             "Dobrotivá Fréár!" zakvílel tiše a marně zacloumal řetězy. U zdi jednoho domu se bělalo cosi, co tam předtím nebylo. Malá, světlá skvrna. Arslan od toho zase odvrátil hlavu. Na čele se mu perlil ledový pot. Tiše a sprostě klel.

             "Jde to sem“, hlesl Halldor a polkl. Zdálo se mu, že tlukot jeho srdce přehlušuje všechno ostatní.

             Bílá skvrna připomínající čím dál tím víc lidský obličej se pomalu, třepotavě a trhaně blížila. Vznášela se tak půl sáhu nad zemí.

             "Neznáš nějaká zaříkadla proti duchům?" zadrmolil Halldor.

             "Zaříkadla jsou na nic," odtušil Arslan a otoči hlavu, aby přízrak viděl.

             "Nekoukej tam," řekl Halldor. "Stačí, že se na to musím dívat já. Za mnou se nic neplíží?"

             "Ne," olízl si okoralé rty Arslan, když pročesal zrakem náměstí za halldorem. "Tohle stačí."

             "Je to menší než to u hospody," řekl Halldor.

             "Tím chceš říct, že nás to bude trhat déle?" pokusil se znovu a opět marně vyprostit z řetězů Arslan. Halldor to zkusil také a se stejným výsledkem. Řetězy držely a kůl se ani nehnul. Koukl znovu po démonovi.

             "Arslane," zašeptal.

             "Co je?"

             "To není duch."

             Arslan otočil hlavu, div si nevykroutil krk.

             "Dobrotivá Fréár, to je batole!" nechtěl věřit svým očím.

             "Které batole by se v tomhle městě vydalo v noci na náměstí, kam se co nevidět slétnou na hostinu démoni?"

             "Aralt," zašeptal Arslan.

             "Aralt," kývl Halldor.

             "Aralte, dělej!" zavolal šeptem Arslan na dítě. "Utíkej!"

             Jenže Aralt už utíkal. Rychleji ve dvou letech nedokázal.

             "Já myslel, abys utíkal domů!"

             "Tam bych vám moc k užitku nebyl," řekl Aralt. Způsob, jakým hovořil, se k jeho věku vůbec nehodil.

             "Tady nám ale tako moc platný nebudeš," ubezpečil ho Halldor. "Jsme v řetězech a ty jsou zamčené."

             "Já vím, viděl jsem z okna, jak vás poutají. Mám s sebou hřebík," uklidnil je Aralt a jal se jím šťourat v zámku u Arslanových kotníků.

             "Tyhle ručičky jsou tak nešikovné," stěžoval si přitom. "Dělám, co můžu, ale pořád je to bída."

             Halldor sledoval okolí, jestli se někde neobjeví něco podezřelého. Zatím se však nic nedělo.

             "Tak si pospěš, Aralte!" pobízel batole netrpělivě Arslan. "Tobě, Halldore, to odemknu já, to už nebude tak dlouho trvat."

             "Kéž by," vzdychl Halldor zpocený strachy.

             Konečně v zámku cvaklo. Arslan ze sebe začal setřásat řetězy a Aralt se přibatolil k Halldorovi. Jenže na zámek na Halldorových řetězech nedosáhl, takže stejně musel počkat, až se Arslan osvobodí.

             "Dobrotivá Fréár!" zavyl Halldor, když na vzdálenějším konci náměstí spatřil tři bílé skvrny. "Už jsou tady!"

             "To stihneme!" procedil skrze zuby Arslan a horečně rýpal hřebíkem v zámku.

             "Už to je?" zajásal Halldor, když uslyšel křupnutí.

             "Ne," hlesl Arslan. "Zlomil jsem hřebík..."

             "Vem Aralta a uteč! Mě už nezachráníš, aspoň jeho!" křikl Halldor. Bílé skvrny se chvěly na místě.

             "Ale to přece..." chtěl něco namítnou Arslan.

             "Lepší, když umře jeden než tři. Sbohem!"

            Arslan tedy chytil Aralta do náruče a tryskem s ním běžel k domu, odkud předtím Aralt vyšel. Halldor je sledoval pohledem a uvědomil si, že je to ten dům, v němž se na Aralta ptali jako v prvním... S úlevou si oddychl, když slyšel bouchnout dveře a zarachotit petlici.

             Teď byl ve tmě s démony sám.

             Zavřel oči a přemítal, jak dlouho asi bude umírat. Jak dlouho křičeli ti muži, které to sápalo na kusy před hospodou? Tehdy mu připadalo, že celou věčnost. Ale ve skutečnosti to mohla být jen chvilka. Bolest ovšem musela být příšerná. Napadlo ho, že by jeho poslední myšlenky měly patřit Glydille, ale dokázal myslet jen sám na sebe. Měl strach, opravdu příšerný strach, - ne ze smrti, ale z toho, co jí bude předcházet. Kdyby nebyl svědkem toho, co démoni dokážou, bál by se zřejmě míň. Ve Skátrávídu, když ho měly sežrat dravé ryby, neměl takový strach. Jenže tam byla Glydilla a její lektvar, a taky Halldrin... Tady si to bude muset vyžrat hezky sám.

             Otevřel oči.

             Tři nebo čtyři sáhy od něj se ve tmě vznášely tři bytosti. Jejich těla vypadala jako mlžný opar ještě temnější než noc a v místě, kde tušil hlavu, bylo něco, co připomínalo neuměle namalovanou masku bílou hlinkou. Světlý ovál bez nosu a bez úst, jen se dvěma velkými černými otvory místo očí. Dívaly se na něj lačně a zlovolně a Halldor cítil, jak se těší, až bude řvát a svíjet se v mukách, která mu budou působit.

             Pak z jednho závoje vylétl pařát podobný cáru mlhy. Halldor přimhouřil oči a připravi se na krutou bolest, ale ve vzdálenosti asi pídě od jeho těla narazil spár na jakousi neviditelnou překážku. Jak o ni křísly drápy, vytryskl roj modrých jisker a příšera zavyla bolestí. Halldorovi při tom zvuku přeběhl mráz po zádech. Ostatní přízraky, jako by je neúspěch jejich druha rozlítil k nepříčetnosti, se s pronikavým vřískotem vrhli na hrůzou polomrtvého Halldora.

             "Ať mě chrání, co mě chrání," modlil se v duchu Halldor, "kéž to vydrží až do rána! Dobrotivá Fréár, prosím tě!!"

 

2. RYTÍŘI KNĚŽNY RHONWEN

"Doufám, že už na Urdyně zůstaneš," řekl Kir. Vrásky od smíchu kolem očí měl hlubší než dříve.

                "Podle toho, co jsem večer slyšel od Kergendura, tady moc dlouho nezůstane nikdo."

                "Ano, Kergendur chystá válku. To je pravda. Myslel jsem to tak, jestli se zase nechystáš někam - pro změnu třeba do Attérwidu. Tam jsi ještě nebyl."

                Halldor se zasmál.

                "Ne, už nikam nepojedu. Zůstanu tady na severu, budu se pohybovat mezi Urdynou a Mortalunou a pojedu jen tam, kam mě pošle kníže. Mám cestování až po krk."

                "Dveřník ohlásil toho chlapce, kterého jsi s sebou přivedl, za tvého syna Aralta," nadhodil Kir.

                "Není to můj syn. Je to Aralt. Je to něco přes dva roky, co se narodil kdesi v Ottwaře. Přivezli jsme ho tam odtud s Arslanem a Arambegil mu pomohla trochu vyrůst. Řekl jsem, že je to můj syn, protože chci, aby tu zůstal jako páže. Vim, že je Kergendur k levobočkům svých rytířů nadmíru shovívavý."

                "Myslím, že je to to nejlepší, cos mohl pro Aralta udělat," kývl pochvalně hlavou Kir. "Byl bych rád, kdybys ho mohl požádat, aby se trošku ujal Ildebalda. Přivezl jsem ho sem asi před dvěma týdny a zjistil jsem, že je z nových pážat úplně nejmladší. Věřím sice, že se o sebe dokáže postarat, ale byl bych přece jen klidnější, kdybych věděl, že tu má přítele."

                "Chápu," odpověděl Halldor. Dobře si pamatoval, co musela nová pážata od těch starších vytrpět, než byla přijata do smečky. "Myslím, že Aralt nebude ten, kdo by někomu čistil boty."

                Kir se té představě uchechtl.

                "Taky by mě zajímalo, co tu dělá Arslan, když padl ve Skalách."

                "To ti určitě rád barvitě vylíčí," slíbil mu Halldor. "Už se král rozhodl, za koho provdá Rhonwen?"

                Kir zavrtěl hlavou.

                "Myslím, že se toho trochu bojí. Není lehké vybrat jí ženicha, protože tím zároveň vybírá svého nástupce. Kdyby žil jeho bratr, bylo by to prosté, nastoupil by on. Bohužel zemřel asi před pěti lety a jako na potvoru po sobě nechal také jen dcery. Princezna Rhonwen teď má cenu celého knížectví. Nikdy nepozná lásku, protože si ji její budoucí manžel koupí buď penězi nebo statečností, ale vždycky mu půjde víc o vládu než o ni."

                "To je osud většiny princezen," soudil Halldor.

                "Jistě. Ale v tomhle případě je to horší o to, že u Aurixů není rod, který by se mohl stářím, významem a mocí rovnat rodu knížecímu. To znamená, že její manžel bude jen první mezi rovnými, jestli rozumíš, jak to myslím."

                "Obávám se, že ano. Nový vládce nebude mít takovou vážnost a takový vliv, jako kdyby byl z rodu knížecího."

                "Tak je to. Jen si vezmi, kdo přichází v úvahu. Nikdo ze starých, zkušených bojovníků nebo Kergendurových rádců. Všichni jsou ženatí. Možná, že když Kergendur nebude se sňatkem spěchat, někdo z nich ovdoví. Ale ten věkový rozdíl! Vždyť by mohli zemřít nebo padnout v bitvě dřív, než bude Rhonwen schopna dát jim dědice! A pokud se s ní ožení někdo mladší, tihle staří vlci se okamžitě semknou proti němu, protože si nenechají poroučet od někoho méně zkušeného, než jsou oni, kdo je navíc ani nepřevyšuje rodem."

                "Zapeklitá věc. Nemůže mít Kergendur ještě další děti?"

                "Kněžna zůstala po posledním porodu, kdy dítě zemřelo, neplodná," zavrtěl Kir hlavou. "A byl to syn."

                "Nechtěl bych být v Kergendurově kůži," otřásl se Halldor. "A ještě méně bych chtěl být v kůži jeho budoucího zetě."

                "V jakém se ocitne postavení záleží také dost na nás," řekl Kir a zamyšleně hleděl kamsi za černý obzor. "Jak se zachováš, Halldore z Mortaluny, ať už se stane Rhonweniným manželem kdokoliv?"

                "To záleží, Kire, na tom, kdo bude knížetem, jak bude spravovat zemi... Bude-li Kergendurova volba správná, a já věřím, že ano, budu stát na jeho straně. Pokud se ukáže, že na knížecí stolec Aurixů dosedl nějaký budižkničemu, asi má podpora nebude tak vřelá."

                "Mám to tedy chápat tak, že ti jde především o blaho knížectví?"

                "No samozřejmě. O co jiného by mi mělo jít?"

                "Po Kergendurově smrti bude princezna Rhonwen zástavou celého knížectví. Ona bude důležitá, než její choť, protože krev jejího rodu je s naším knížectví mspojena od samých jeho počátků, když se synové a dcery Ytii a Tyrgrela rozptýlili po zemi Éllad a založili svá knížectví. Praotce jejího rodu zplodil sám Aurix. Nikdo nemůže mít větší nárok na knížecí stolec. Její manžel bude vlastně jen takovým trubcem, aby mohla Rhonwen porodit nového právoplatného knížete. Rozumíš tomu? Rhonwen, nikoliv její muž, musí mít naši plnou podporu, ji musíme chránit, za ni bojovat... Jen tak knížectví vydrží."

                "Zdá se, Kire, že spřádáš nějaký plán," zašeptal Halldor.

                "Baže," odpověděl Kir. "A nejsem sám."

                "Co zamýšlíš? Kolik vás je?"

                "Víc, než bys myslel, Halldore. Nejméně polovina Kergendurových mužů sdílí týž názor. Provdat Rhonwen v podstatě za kohokoliv, nejraději za někoho naprosto bezvýznamného, ledva bude schopna rodit. A až povije syna, bude ona vládnout knížectví - jako správkyně země - po dobu nezletilosti malého knížete."

                "To je šílené, Kire!" přejel Halldorovi mráz po zádech. "Nemůže přeci vládnout žena!"

                "Nebylo by to poprvé!" skoro vykřikl Kir. "Pořád je to lepší řešení, než kdyby se začali Aurixové rvát mezi sebou, a oni by začali, Halldore! Už teď se žárlivě střeží, jestli se někdo nevtírá příliš do Kergendurovy či Rhonweniny přízně! Právoplatným knížetem se nesmí stát nikdo z nás, protože rozbrojů, které by nevyhnutelně následovaly, by využili Sutriwaxové a zmocnili by se naší země! Ptyovci, Áslégané, Lyugové a Neumeni už dobře vědí, o čem mluvím. Král Ane jim sice ještě dopřává zdání svobody a samostatnosti, ale všem je jasné, že tomu tak dávno není. Pravda, to všechno byla malá knížectví, ale Sutriwaxové jsou teď čím dál silnější. Proto nesmíme dopustit vnitřní rozvrat země, jinak dopadneme stejně."

                "Kéž Fréár chrání zemi Aurixů," otřásl se Halldor při té představě.

                "Bez našich mečů a paží ani Fréár příliš nezmůže," vzdychl Kir. "Půjdeš s námi? Staneš se Rhonweniným rytířem?"

                "Zítra mě Kergendur pasuje na svého rytíře." namítl Halldor.

                "Myslel jsem to spíš trochu obrazně. Říkáme si tak. Tím myslím ty, kteří budou prosazovat po Kergendurově smrti Rhonweninu zástupnou vládu."

                "Kdo všechno to je?"

                "Nedokážu vyjmenovat všechny," usmál se Kir, "a nemohu ti říct ani jména těch, o nichž vím. Neber to jako výraz nedůvěry z mé strany, ale zavázali jsme se přísahou mlčení. O tomhle plánu se nemusí vědět příliš dlouho dopředu. Vždyť Rhonwen ještě není vdaná a Kergendur se těší dobrému zdraví. Tak jak se rozhodneš?"

                "Jdu s tebou, Kire," řekl bez zaváhání Halldor.

                "Myslel jsem si, že se v tobě nezklamu," zajiskřilo Kirovi vesele v modrých očích. "Ruku na to."

                Pevným stiskem stvrdili své spojenectví.

                "Myslím, že může počítat rovnou s dalšími dvěma muži," řekl Halldor.

                "Předpokládám, že jedním myslíš Arslana," hádal Kir. "A ten druhý? Aralt, až doroste?"

                "V tom případě se třemi."

                "Kdo je ten třetí?"

                "Můj panoš Torgný Černý."

                "Nikdo takový s tebou přece nepřijel."

                "Léčí se u Arambegil. Dagodurnus si s ním něco vyřizoval."

                "Tak to je ten chlapec, kvůli němuž jsi měl souboj s Dagodurnem!" rozsvítilo se Kirovi.

                "To je přesně on."

                "Je spolehlivý?"

                "Věřím mu jako sobě samému. A s mečem se umí také pořádně ohánět."

                "Takové potřebujeme," potřásl hlavou Kir.

                "Poslyš - ví o Rhonweniných rytířích Kergendur?" napadlo Halldora.

                "Blázníš?"

                "Takže vy kujete pikle za jeho zády."

                "Ty je od teď kuješ s námi," zasmál se Kir. "Neboj se. Není to namířeno proti knížeti. Dokud bude naživu, živá duše o Rhonweniných rytířích neuslyší. Stalne-li se, že se nástup jeho zetě obejde bez potíží, pak také ne. My tu jsme jen pro případ, že by knížectví hrozilo nebezpečí. A teď se můžeme vrátit, protože hrozí nebezpečí, že nám už všechno sežrali a vychlastali."

 

3. RYTÍŘI KNĚŽNY RHONWEN

"Protože tvůj otec porušil slovo," řekl tvrdě Kir. "V posledním listě, který poslal, se dušoval, že mému synovi a Araltovi nezkřiví vlásek na hlavě a že daruje život ještě jednomu rukojmímu. A místo toho dal Aralta, Ildebalda a Dargunilova vnuka tajně zabít."

                "Tomu nemohu věřit," polkl Udi. "Otec, pravda, někdy jedná lstivě, ale dané slovo neruší!"

                "Kdyby byli naživu, Halldrin by je byl našel a přinesl taky," řekl Halldor. "Chápu, pane, že svého otce miluješ a ctíš, ale měl by ses podívat pravdě do očí."

                "Je to tak?" obrátil se kníže na Halldrina.

                "Živé bych je na Sotarbě našel, pane, přísahám," zašeptal Halldrin. Oči barvy spadaného listí mu stály v slzách.

                Udi se opřel rukama o ostění dveří. Zdálo se, jako by se snažil vší silou zadržet zdi, které se na něj z obou stran řítí, na šíji mu naběhly žíly. Jak tam stál, mírně nahrbený a se skloněnou hlavou, připomínal mladého býka, který se chystá k útoku.

                "Pane z Vlčí skály," oslovil pak purkrabího a hlas mu trochu přeskakoval, "pane z Vlčí skály, pošli králi Sutriwaxů opovědní list. A vy, pánové, začnětě sbírat vojsko."

                Pak pomalu spustil ruce podél těla, zhluboka se nadechl a napřímil se.

                "List odveze na Sotarbu pan Edargol," řekl Udi už klidně, "a zůstane tam. Dejte se do díla, pánové."

                "Vážíme si tvého rozhodnutí, kníže," uklonil se velmi uctivě Oktrygg, "leč rozvážil jsi je dobře? Vojsko tvého otce je silnější než naše, a tentokrát, můj pane, to opravdu není výmluva..."

                "Ale můj otec," odpověděl Udi a oči mu svítily jako dravci, "nemá ve vojsku draka."

                Halldrin překvapeně vzhlédl.

                "Jeden drak vydá za tisíc mužů," dodal Udi.

                "Pane, snad nechceš, abych-" vykřikl zděšeně Halldrin a rozhlédl se po mužích kolem sebe. V očích všech, i v očích svého bratra, však četl jediné. Mají-li se postavit Anovi, je Halldrin jejich jedinou nadějí.

                "Prosím, Halldrine," řekl Udi.

                "Dobrotivá Fréár," hlesl Halldrin. "Jsem přece mág..."

                "Ty zkoušky jsi ještě nesložil," připomněl mu Halldor. "Teď ještě můžeš."

                "Dobře, můj pane," podíval se Halldrin smutně na Uda. "Ale už teď vím, že si to šeredně odskáču."

                "Nicméně pomůžeš dobré věci," uklidnil ho Udi, "a utrpíš-li kvůli tomu jakoukoliv újmu, vynahradím ti to, budu-li moci. Pánové, nemeškejte."

                Udi se otočil a odcházel a muži v místnosti si uvědomili, že z knížete Aurixů se právě před jejich očima stal dospělý muž a oni sami že již nejsou rytíři kněžny Rhonwen, nýbrž rytíři knížete Uda.

 

                Znovu jako před několika lety se po knížectví Aurixů rozjeli poslové s pochodněmi, aby svolávali muže do zbraně. Na hranicích, které bývaly hranicemi s Cynibrií, se houfovalo vojsko. Muži se scházeli ne po stovkách, ale po tisících, přicházeli chlapci, jimž ještě nazačaly růst vousy, a starci, kteří ještě udrželi kyj v ruce, přicházely i ženy, nejen, aby se staraly o raněné, ale aby se postavily do bitevní vřavy po boku svých mužů, bratrů či otců. Když na druhém břehu řeky Cynibre zavlály korouhve Sutiwaxů, nebylo jejich vojsko o mnoho početnější, než vojsko Udovo. Leč Ane si byl předem jist vítězstvím, neboť viděl, že jen málo mužů ve vojsku jeho syna je v sedlech. Dobře vycvičený jezdec zvládne deset i dvacet opěšalých bojovníků, a Ane s sebou měl téměř výhradně jezdce. Nebál se té bitvy.

                Netušil, že Udovi muži přišli bez koní záměrně, protože Halldrin upozornil Uda na to, že koně se draků bojí. A tak, když nad širokým a líným tokem Cynibre zakroužil drak bílý jako říční perla, obrátilo se vojsko dobrého krále Ana bez ohledu na statečnost jeho vojáků na bezhlavý úprk, neboť ani zkušení jezdci nedokázali udržet děsem řičící koně na uzdě. Dílem se ocitli na zemi, dílem byli unášeni svými hřebci v šíleném trysku pryč, aniž mohli ovlivnit, kam jejich koně pádí. Ane byl jedním z mála, komu se podařilo udržet se v sedle a donutit koně, aby zůstal na místě, takže se v okamžiku ocitl na břehu řeky sám. Ve chvíli, kdy se v dálce na obloze objevil další drak, barvou připomínající orosenou trávu v raním slunci, povolil i on zpěněnému hřebci otěže a nechal jej, ať je oba spasí úprkem.

                Leč zelený drak nepřiletěl na pomoc Udovi. To však už Ane ani jeho muži neviděli. Drak, obrovský, nádherný ještěr, se divoce vrhl po Halldrinovi a na obloze se rozpoutala lítá rvačka. Burácení draků znělo dole v Udově táboře jako dunění hromu a Halldor se zatajeným dechem pozoroval, jak se Halldrin, proti svému smaragdovému soku tak drobný, křehký a útlý, snaží uniknout zuřivému chňapání černého lesklého zobanu. Když se zelený drak zahryzl do Halldrinova levého křídla, zachvěla se země řevem bílého draka.

                "Dobrotivá Fréár, co budeme dělat?" zajíkl se Arslan, když to viděl.

                "Nemůžeme dělat nic," vzdychl Halldor. "Ten zelený drak je Or, Pán draků. Podle toho, co mi o něm vprávěl Halldrin, je zranitelný pouze jedním mečem, který má samozřejmě u sebe. Nemůžeme dělat vůbec nic. Jen doufat."

                Nezdálo se však, že by chtěl Or Halldrina zabít. Když mu poranil křídlo, přestal na něj útočit zobákem a snažil se ho spíš srazit k zemi. Halldrin to po několika nárazech smaragdového těla vzdal, protože i bez toho měl co dělat, aby se udržel ve vzduchu, a doplachtil na volné prostranství za Udovým táborem. Halldor se tam rychle rozběhl. Hned, jak se dotkl země, vrátil se Halldrin zpět do své lidské podoby. Zůstal ležet, jak dopadl, svíral si paži, z níž mu crčela krev, a sténal. Or přistál vedle něj a změnil se v člověka. To zastavilo v běhu i Halldora. Or byl štíhlý a vysoký, vyšší, než smrtelníci bývají, byl oblečen v nádhernou zlatozeleně třpytivou zbroj a s ramen mu splýval mechově zelený plášť. Zpod zdviženého hledí neobvykle tvarované přilby metal blesky pár modrozelených očí. Or se skokem ocitl u Halldrina a bez ohledu na jeho zranění je trhnutím postavil na nohy.

                "Co si o sobě myslíš?!" křičel na něj a pořád to připomínalo dračí řev. "Že zákony draků pro tebe neplatí?"

                Halldrin se zřejmě pokusil něco namítnout, ale mluvil tak slabě, že Halldor neslyšel, co říká.

                "Jsi taky můj drak!" Odpověděl na to stále stejně rozezlen Or. "Jsi můj drak jako všichni ostatní! Budu tě stejně jako je chránit před čímkoliv a kýmkoliv na světě, udělám pro tebe cokoliv jako pro ně, ale ty budeš dodržovat totéž, co ostatní draci, a zejména to, co Páni draků!"

                "Ale já jsem člověk, nemůžu se od lidí úplně odloučit!" odporoval Halldrin.

                "To po tobě taky nikdo nechce!" uťal Or. "Ale nebudeš se do jejich záležitostí míchat v dračí podobě. Nikdy, rozumíš? Nikdy od téhle chvíle to neuděláš, nebo ti příště nepůjdu po křídle, ale po krku."

                Halldor s hrůzou pozoroval, že se k Orovi docela nenuceně blíží Udi. Or si ho také všiml a nerudně na něj pohlédl.

                "Odpusť, pane, že se pletu do tvého rozhovoru s Halldrinem," oslovil Udi Pána draků, "ale musím se Halldrina zastat."

                "Poslyš, chlapče," začal varovně Or a Halldor se užuž hotovil, že Uda odvleče. Protože pokud se někomu podaří Pána draků uchlácholit, pak to bude Halldrin, a Udi ho jedině ještě víc rozčílí.

                "Jsem kníže Aurixů," pokračoval Udi, "a tak je Halldrin i můj poddaný. Rozkázal jsem mu bojovat na naší straně, netušil jsem, že je to v rozporu s tvými zákony. Jestli tedy chceš Halldrina za něco trestat, potrestej i mě, protože Halldrin jednal na můj rozkaz."

                Or znechuceně pustil Halldrina, který se zhroutil do trávy.

                "Poslyš, hochu, nevím, od kdy vládnou Aurixům děti, ale jestli se ty při své drzosti někdy dočkáš toho, že z tebe bude muž, pak soudím, že vyrosteš v muže velmi smělého. Nehodlám si s tebou vyřizovat účty za Halldrina, nicméně oceňuji, že ses ho zastal. Halldrina už jsem vytrestal dost, dej mu ošetřit rány a až bude zdráv, pošli mi ho do Paláce, bude-li mít odvahu mi přijít na oči."

                Ora zřejmě už největší zlost přešla. Převtělil se do dračí podoby, přičemž povalil jak Uda, tak Halldora, a odletěl.