WETEMAA

nakladatel: Golem Ríša

rok vydání: 1992

obálka: Z. Boušková (podle návrhu V. Válkové)

ilustrace: V. Válková

kniha získala Zlatého Ikara za rok 1993 (cena pro nejlepší sci-fi a fantasy knihu)

 

nakladate: Wolf Publishing

rok vydání: 2005

obálka: Grigory Vyatkin

ilustrace: bez ilustrací

Čtyřdílná reedice se od prvního vydání liší tím, že je obsah dílu "O cestě do Jižního Edagwonu" zařazen chronologicky do toku děje.

OBSAH KNIHY 

 V zemi Éllad vládnou už čtyři století dva rody - Kúnové a Miltidové. Oba odvozují svůj původ od prvního krále země Éllad Ana a oba se snaží dosta celý Éllad pod svou nadvládu. Když se narodil králi Ragnarovi syn Gudleifr, objevila se v jeho kolébce kniha, jejíž strany nebyly popsány. Když se Gudleifr ujal vlády, začaly se stránky knihy samy od sebe zaplňovat a Gudleifr se tak postupně dozvěděl, že je vyvolen k tomu, aby zemi Éllad sjednotil, přestože se narodil chromý, a co má učinit, aby svou sudbu naplnil. Každý z jedenácti élladských bohů mu přivedl jednoho z nejznamenitějších muží v zemi, aby se stali jeho družiníky. O tom, jak se dostali do královských služeb a co prožili před tím, vypráví první díl knihy. Druhý díl líčí, co družiníci pro krále Gudleifra vykonali. Prošli pohořím Dankrad, aby ze Svatyně přinesli knihu osudu Wetemau, v níž se psalo, kde je ukrytá kouzelná stříbrná podkova, kterou dostal od svého otce Orlyga Wanne. Podkova měla Gudleifrovi vrátit zdraví, protože chromý král nemůže zemi sjednotit. Černý Bald se pak vydal do podzemí vlastního hradu, kde jeho prapředek podkovu ukryl, a přinesl ji, byť ho to málem stálo život. Stříbrná podkova umožňovala koni, který jí byl okován, běžet vzduchem, což zlákalo Gudleifrova syna Ioanna. Přes králův zákaz si podkovu půjčil, jeho vinou se pak dostala do rukou krále Widuwalta a Gudleifr svého prvorozeného syna nechal popravit. Družiníci museli podkovu získat znovu, a tentokrát je cesta vedla na sever do Skal na hrad Widuwaltovy sestry Itis. Veselému Reiulfovi se podařilo podkovu získat, ale padl přitom do zajetí a i když ho přátelé zachránili, památkou na hrad paní Itis mu byla noha zmrzačená při mučení. Poslední úkol, který museli družiníci pro Gudleifra vykonat, bylo přivézt z Jižního Edagwonu ostatky zakladatele rodu Miltidů Uda. I to zvládli (jako o tom vypravuje kniha "O cestě do Jižního Edagwonu), ale když se vrátili do Élladu, zuřila tu válka mezi Widuwlatem a Gudleifrem. Na Gudleifrovu stranu se přidal i Pán draků Merrdin, který miloval ženu jednoho z Gudleifrových družiníků. Boje vyvrcholili Druhou velkou bitvou pod královskou horou Mirabatem, v níž padli Gudleifrovi nejlepší družiníci, Sian a Dangrud. Předtím však spolu s Tankredem Bystrozrakým zabili krále Widuwalta Kúna a země Éllad tak byla sjednocena. Král Gudleifr však několik měsíců po bitvě na následky ran, které si odnesl, zemřel. Vlády se ujal mladičký Berohard, čehož využil samozvanec, který se vydával za Widuwaltova levobočka a na svou stranu získal velké vojsko. Došlo ke Třetí velké bitvě pod královskou horou Mirabatem. Tehdy z hrobky vyjeli králi Berohardovi na pomoc i přízraky Siana a Dangruda, a tak Gudleifrovi padlí družiníci i po smrti splnili svou přísahu věrnosti a pomohli Berohardovi zvítězit. Berohard se pak oženil s Gudleifrovou jedinou dcerou Betlindis a tak byla země Éllad sjednocena nejen mečem, ale i sňatkem.

 

O CESTĚ PRO STŘÍBRNOU PODKOVU 

Asgeirr vzal pochodeň do zubů a začal se spouštět dolů. Světlo sláblo, jak klesal, ale pořád ještě jeho záblesky sdostatek ozařovaly tváře družiníků, zvědavě nakloněných nad otvorem, i část sklepení.

„Jsem na zemi!“ křikl Asgeirr a Arnwald mrštně sjel po provaze za ním.

Waltheri se chvíli rozmýšlel sedě na okraji a klátil přitom nohama, ale pak mu zvídavost nedala a slezl za Asgeirrem a Arnwaldem dolů. Asgeirr svítil do všech koutů místnosti, a když světlo dopadlo na stěnu po jejich pravé ruce, ztuhla jim krev v žilách. Waltheri vyjekl a plamen pochodně se roztřásl, jak se Asgeirrovi rozklepala ruka. Arnwald si uplivl.

„Co se děje?!“ strčil do díry ve stropě hlavu Morcant, když zaslechl Waltheriho výkřik.

Asgeirr mu ještě se chvějící rukou znovu posvítil na stěnu. Tři čtvrtě sáhu nad podlahou byla nevelká čtvercová dvířka, jen tak co by člověk prolezl, vysouvala se nahoru jako mříž u brány a byla celá železná. Teď byla zavře­ná jen ze dvou třetin a pod nimi byla přiskřípnutá vysušená kostra, ještě napůl potažená svraštělou zažloutlou kůží, pod kterou se rýsovaly šlachy. Šaty na ní dosud nezvetšely. Od pasu nahoru visela do místnosti, nohy a boky byly za dveřmi v chodbě, která tam pravděpodobně začínala.

Morcant se otřásl odporem.

„Musíme tu mrtvolu vyprostit,“ řekl Arnwald, „cesta dál vede tudy.“ Ukázal na znamení podkovy, které bylo vytesané nad dvířky. Kolem podko­vy byl vyrytý trojúhelník špičkou dolů.

Podložili dvířka dvěma kusy kamene, kterého se tu válela v rohu celá hromada, jak se sesula část zdiva, a opatrně vytáhli nebožtíka. Kosti nohou byly ohořelé.

„Chtěl odnést podkovu,“ zakrákoral nahoře Caradac. „Baldův prastrýc Keritas. Toužil po bohatství, krá!“

„Bylo by záhodno dopravit ho nahoru a slušně pohřbít,“ mínil Asgeirr a sundal plášť, aby do něj rozpadající se tělo zabalil. Plášť přivázal na provaz a Morcant ho vytáhl nahoru.

„Díky za dáreček,“ zaškaredil se.

„Jdeme to tam prozkoumat,“ houkl nahoru Arnwald.

„NE!“ zaskřehotal poděšeně Caradac a snesl se k nim. „Tam už ne!“

„Proč?“ nechápal Waltheri..

„Tam už smí jen Bald. Copak vám nedošlo, že byste dopadli jako Keritas? Ten trojúhelník,“ ukázal zobákem na znamení, „je znakem pro nebezpečí. Nechte dveře zajištěné a vraťte se nahoru.“

„Když myslíš,“ ustoupil bez protestů Arnwald.

Asgeirr byl docela rád, protože dál se mu už v mrazu, tmě a smrtelném nebezpečí skutečně nechtělo. Příliš mu to připomínalo zával v Dankradu. Ani Waltheri nebyl nenadšen.

Vyšplhali tedy do horního sklepení a kámen nechali ležet stranou, aby k otvoru zase nepřimrzl. Asgeirr si hodil ranec s Keritasem na záda a vykro­čili vzhůru po zledovatělých schodech.

„Tak co?“ přivítali je nahoře Sian s Dangrudem a Anshelmem.

„Našli jsme cestu k podkově,“ řekl Waltheri, „a našli jsme Baldova prastrýce Keritase.“

„Spíš jeho mrtvolu,“ opravil ho Arnwald.

„Vy jste našli Keritase?“ sepnul ruce Anshelm, a když Asgeirr rozvázal plášť, vstoupily mu slzy do očí.

„Tak přeci jen se vypravil do katakomb,“ povzdechl si.

„Tys ho znal, Anshelme?“ podivil se Sian.

„To víš, že jsem ho znal, pane. Znal jsem ho od svých čtyř let. Tolik mi bylo, když mě na Sergell přivedl jeho otec.“

„Proč šel Keritas dolů?“ zeptal se Dangrud.

„To bylo tak, pane: Keritas byl mladší ze dvou bratrů, starší, Baldův děd, se jmenoval také Bald, a měli ještě dvě sestry. Baldovi říkali Sup, protože měl velký zahnutý nos, a Černý Bald je mu dost podobný. Bald Sup přestou­pil v jednadvaceti letech po smrti otce na víru jednověrců a Keritas mu to měl moc za zlé. Začali se spolu hádat a Bald začal přemlouvat své sestry, aby se přiklonily k jeho víře. Jednu se mu podařilo získat, druhou ne. Pak se Keritas, který znal Starý jazyk, dozvěděl z pergamenu o podkově, a v návalu vzteku o tom řekl Baldovi. Řekl mu, že teď, když Bald opovrhl Starými Bohy, se pro podkovu odvážit nesmí, kdežto jeho, Keritase, si Bohové za jeho vytrvalost budou vážit a dovolí mu podkovu přinést. S její pomocí že získá moc a bohatství a začne bojovat proti jednověrcům a jako prvního že zabije jeho, Balda, a oblouzenou sestru. Vydal se do katakomb a už se nikdy nevrátil. Nikdo se za ním dolů neodvážil a všichni to brali jako boží znamení. přestoupili tedy na víru v jednoho Boha. A to je všechno, co kdo ví o Keritasovi,“ skončil Anshelm a smutně potřásl hlavou.

Mlčky vynesli tělo ven a uložili ho na katafalk v kapli. Morcant vzal koně a jel sehnat kněze. Ostatní šli k Baldovi vyprávět, co zjistili, ale Sigelinda je vyhnala, že Bald už usnul, ať přijdou ráno.

Druhý den, ještě než za Baldem přišli družiníci, se ho Sigelinda zeptala, jak se rozhodl.

„Neměním svoje názory tak rychle,“ řekl Bald.

„Já jsem si to myslela,“ potřásla hlavou Sigelinda. „Jsi tvrdohlavý jako mezek.“

„To je možné. Ale zatím mi to nikdo neřekl.“

„To se divím,“ rýpla si Sigelinda a podala mu hrnek s první dávkou lektvaru.

„Co to je?“ podíval se Bald nedůvěřivě do hrnku.

„To je ten dryák, co po něm tolik toužíš. Vařila jsem to celou noc a vůbec jsem se kvůli tomu nevyspala.“

„Tys to vařila celou noc? A co kdybych si to rozmyslel?“

„Říkám ti, že jsem věděla, že si to nerozmyslíš. No a i kdyby. Tak bych ho vylila.“

Bald tekutinu nejdříve pozorně prohlédl, očichal a opatrně ochutnal. Barvu neměla, voněla po koření a byla nasládlá.

„Vypij to všechno,“ nakázala mu Sigelinda a Bald do sebe hrnek se zavřenýma očima obrátil. Sotva dopil, přišli ostatní družiníci.

„Tak co jste našli?“ uhodil na ně Bald, sotva se objevili ve dveřích. Po lektvaru se mu viditelně ulevilo.

„Cestu k podkově a tvého prastrýce,“ oznámil mu Arnwald.

„Cože?“ řekl nahluchle Bald.

„Slyšels dobře,“ ujistil ho Sian a začali mu vyprávět.

„No tohle,“ zavrtěl hlavou Bald, když skončili. „Keritasovo tělo je kde?“

„V kapli. Morcant jel pro kněze, abychom ho mohli pohřbít. Keritase, pochopitelně,“ řekl Arnwald. „Jak ti je? Půjdeš pro tu podkovu?“

„Jasně. Sigelinda už na tom pracuje. Cítím se na to, abych zítra vyskočil z postele.“

„Tak to ne,“ vložil se do rozhovoru Asgeirr. „Zatím žádné vstávání. Budeš ležet, dokud ti to já nebo Sigelinda nedovolíme.“

„Jen ho nech,“ zasmála se Sigelinda. „Však ono by ho to přešlo, kdyby se měl třeba jenom sám posadit. Ale za čtrnáct dní, Balde, když na to bude čas, tak si s tebou klidně zatancuju.“

„Beru tě za slovo, ty zmije,“ loupl po ní Bald očima jako řeřavými uhlíky.

„To mám za to, že o něj pečuju,“ postěžovala si Sigelinda. „Zmije. Abych tě neuštkla, rytíři!“

„Měl bych si tě raději udobřit, což? Celé dny jsem ti vydán na milost a nemilost…“

„My tě nedáme,“ slíbil mu Dangrud.

 

Morcant se vrátil brzy, asi za čtyři dny. Kněze mu půjčil Ainer a sám se svými bratry přijel na pohřeb také. Baldovi už bylo natolik dobře, že se mohl tryzny zúčastnit. Připravili mu v kapli lůžko a Morcant ho tam odnesl v náručí.

Keritase uložili pod náhrobek k jeho bratru Baldovi Supovi a Dangrud s Waltherim na něj vytesali Keritasovo jméno.

Dalších deset dní uběhlo v klidu a nic se neudálo. Jen zima venku kvapem ustupovala jaru.

Desátého dne večer Bald tvrdě usnul. Sigelinda mu sňala obvazy a pozo­rovala, jak se rány rychle zacelují. Vyčítala si, že se o lektvaru zmiňovala, protože jí bylo Balda čím dál tím víc líto, když pomyslela na to, že bude znovu prožívat bolest, jako když ho Sanduk trhal na kusy. Stejně jako Asgeirr nenáviděla lidské utrpení a dobře věděla, že Bald bude trpět hodně.

Bald se probudil přesně hodinu po té, co se mu rány zajizvily, odpočatý a svěží, jako by nikdy nebyl nemocen.

„Cítím se úplně zdravý,“ oznámil Sigelindě.

„Vždyť taky jsi,“ usmála se. „Ale už ti zbývá jen šestnáct hodin. Hodinu jsi prospal.“

„Proč jsi mě nevzbudila?“ vyčetl jí Bald a nevěřícně si prohlížel čerstvé jizvy.

„Musel sis po tom rychlém uzdravení trochu odpočinout,“ hodila mu do náruče šaty. „Ale teď pospíchej.“

Než se Bald oblékl, svolala ostatní, aby byli připraveni. S lany a pochodněmi sešli dolů do katakomb, ke vchodu do chodby, kde zahynul Keritas. Bald si kolem těla omotal provaz, aby ho mohli v případě potřeby vytáhnout. Chtěl s sebou vzít pochodeň, ale Caradac ho zarazil.

„Neber si oheň, Černý Balde! Od malé jiskřičky může vzejít velký požár!“

„Ale potmě tam nemůžu,“ namítl Bald.

„Vezmi si tohle,“ sundala si Sigelinda z krku koženou šňůrku, na které visela jako ořech velká kulička upletená z jemných stříbrných drátků. Uvnitř byl světle zelený kámen.

„Bude ti svítit na cestu,“ řekla. „Když pohasne, budeš vědět, že jdeš špatně.“

„Děkuju,“ vzal si od ní Bald přívěšek a dal si ho kolem krku.

„Když se budeš muset spouštět někam dolů, zatahej dvakrát za provaz. A když budeš potřebovat zase vytáhnout, tak jednou,“ řekl Morcant.

„Dobře,“ kývl Bald. „Tak já jdu.“

Potřásl si se všemi rukou.

„Hodně zdaru,“ popřál mu Sian.

„Díky!“

„Dej na sebe pozor, pane,“ kladl mu na srdce Anshelm.

„Dám,“ slíbil mu Bald. „Nejsem Keritas.“

Asgeirr s Arnwaldem vytáhli železná dvířka, aby mohl Bald prolézt, a zajistili je kovovými zarážkami. Bald se vyšvihl do otvoru, protáhl se dvířky a opatrně se narovnal.

„Výborně,“ řekl potěšeně, „po čtyřech zatím nemusím.“

A vykročil.

„Počkej,“ zavolal ho ještě Caradac. „Zapamatuj si tohle: Barentás alor loaditar don.“

„Cože?“ vystrčil Bald hlavu ven. „Co to říkáš?“

„Barentás alor loaditar don. Jsem věrný své krvi. To je to heslo, první verš sedmdesáté osmé sloky písně o Wannovi. Včera si na to Caradac vzpomněl.“

„Aha,“ řekl Bald.

„Barentás alor loaditar don,

en silera alor men isa,

te utalame quene la misa,

palaquere a ian sor ta mon,“ pronesl zamyšleně Waltheri. „Už si taky vzpomínám.“

„Takhle je to celé,“ vysvětlil Arnwald.

„Jsem věrný své krvi,

a srdci svému též,

ta víra ochrání mě vždy,

byť bych proti celému světu stál.

Je to přísaha rytířů, kterou skládal Wanne Udovi.“

„Ty si ale zapamatuj jen první verš,“ nakázal Caradac Baldovi.

„Barentás alor loaditar don,“ řekl Bald. „První písmena dávají dohromady moje jméno.“

„Už ti zbývá jen patnáct a půl hodiny,“ upozornila ho Sigelinda. Bald zaklel a zmizel v chodbě. Dívali se za ním a ještě dlouho viděli jeho siluetu slabounce ozářenou bílým světlem z kamínku od Sigelindy. Pak jim zmizel ve tmě a nastalo dlouhé a vyčerpávající čekání.

„Nebyla jsem si jistá, že se ten kámen rozzáří,“ řekla Sigelinda. „Dala mi ho moje vědma a řekla, že když mi na tom bude moc záležet a budu moc chtít, tak mi ten kámen pomůže.“

„Záleží ti na tom, aby přinesl podkovu?“ zeptal se Sian.

„Záleží mi na tom, aby se vrátil,“ odpověděla Sigelinda. „Tu podkovu si může král strčit za čepici.“

Waltheri rozdělal oheň, aby tu nebyla taková zima, a kouř odcházel otvorem ve stropě do horní místnosti a odtamtud po schodech ven. Sigelinda a Anshelm vylezli po žebříku nahoru a šli do hradu pro něco k jídlu.

Sian, Dangrud, Asgeirr, Arnwald, Waltheri, Morcant a Caradac mlčky pozorovali, jak se pomalu odvíjí lano.

 

Bald mezitím zvolna kráčel chodbou. Byla vyzděná hrubě otesanými kameny, strop byl valený a plný pavučin. Zpočátku vedla rovně, pak prudce zahnula do prava a zase se vrátila do původního směru a začala se větvit. Bald vždycky udělal několik kroků do boční chodby, ale kámen od Sigelindy pokaždé zhasl, a tak se vrátil zpět.

Zdálo se mu, že jde už alespoň tři hodiny, když kámen zhasl sám od sebe. Vrátil se tedy zpět a hledal jinou cestu, ale žádná chodba sem neústila. Pak objevil na podlaze u levé stěny kovový příklop. Trhl za držadlo a otevřel ho. Pečlivě prohlédl zámek, jestli tam není nějaká skrytá záklopka, která by za ním padací dveře zavřela tak, že už by je neotevřel. Sice se mu zámek zdál být v pořádku, ale přece jen pro jistotu vysadil poklop z pantů a odnesl ho několik kroků stranou.

Pak dvakrát trhl provazem a začal se spouštět dolů. Bylo to dost hluboko, a když nečekaně narazil chodidly na zem, trochu se lekl.

Stáhl si kazajku, která se mu vyhrnula, a šel dál. Tady už byla chodba nižší a křivolaká. Bald postupoval opatrněji a zdálo se mu, že se otepluje. Za chvilku mu začal téct pot do očí, tak si sundal kazajku a vlněnou hazuku, složil je u zdi a dál pokračoval jen v košili, a i v té mu bylo víc než teplo.

Zanedlouho se dostal do jakéhosi labyrintu, kde se chodby větvily čím dál tím víc a byly čím dál hůř vyzdívané, místy jen zpevněné shnilým trámo­vím, takže bylo vidět, že jsou vytesané v měkké pískovcové skále.

Díky zářícímu kameni šel Bald správnou cestou a v duchu z celého srdce děkoval Sigelindě, že mu ho dala, zvláště ve chvíli, kdy málem zakopl o zpráchnivělou hromádku kostí jakéhosi odvážlivce, který se sem vydal podobně jako Keritas a ven už se nedostal.

Když labyrint skončil, skončila i poměrně pohodlná chodba. Dál pokra­čovala jen nízká chodbička, vytesaná ve tvrdé žule, kterou se musel plazit po čtyřech a někdy i po břiše. Kámen pořád svítil, chodba pozvolna stou­pala, klikatila se jako had a vedro sílilo. Bald si chtěl sundat košili a zjistil, že lano se přetrhlo a táhne za sebou jen dvousáhový kus. Vztekle ho ze sebe serval, košili si nechal, protože, jak si všiml, se chodba dál zužovala a zbytečně by si sedřel kůži, a lezl dál.

 

Jeho přátelé mezitím zjistili, že se lano už neodvíjí, a usoudili, že se tedy Bald vrací, protože byl pryč už šest hodin, a začali provaz vytahovat. Když uviděli utržený konec, krve by se v nich nedořezal.

„Provaz se mohl předřít o skálu,“ mínil Morcant.

„Caradac ho tam odnese zpátky,“ nabídl se havran. „Jemu se nic nestane a Baldovi to možná pomůže.“

Vzal lano do zobáku a vletěl dovnitř. Donesl ho až k labyrintu, do bludiště se neodvážil, a vrátil se. Sotva se usadil Sianovi na zdravé rameno, objevila se v chodbě oranžová zář a začpělo to kouřem. Oheň doběhl po laně až do místnosti a strávil i to, co bylo stočené na zemi. Pak uhasl.

„Co to bylo?“ hlesl Arnwald, ale odpovědi se nedočkal.

 

Bald se protahoval chod­bičkou, horkem už nemohl skoro ani dýchat. Najednou začalo do chodby pronikat světlo. Chodba se zaklikatila a Bald uviděl na jejím konci otvor.

Dokonce se i rozšířila, takže po chvilce mohl konečně vstát a jít po dvou.

Když se dostal až na konec, naskytl se mu pohled do obrovské jeskyně, která měla tvar vysokého válce. Stropu nedohlédl, na dně bylo lávové jezírko, žhavé a rudě svítící, a bublalo. Kolem něj byla železná mříž a končila až někde ve tmách u stropu.

Bald byl asi šedesát nebo pětašedesát sáhů nad zemí a přemýšlel, jak se bez provazu dostane dolů.

Mříž byla od stěny jeskyně v tomto místě sotva sáh vzdálená, protože jezírko nebylo přesně uprostřed, ale blíže k této straně, a Bald se rozhodl sešplhat po mříži.

Pečlivě si vyměřil skok, prolétl vzduchem a zachytil se kovových tyčí. Okamžitě se zašklebil bolestí, protože mříž byla horkým vzduchem rozpálená, a skočil zpátky na převis. Omotal si dlaně a prsty pruhem látky, kterou odtrhl z košile a znovu zkusil slézt po mříži. I skrz látku cítil, jak je mříž horká, ale už se to dalo vydržet. Sešplhal dolů jako lasička

Vzduch se tetelil horkem a Bald, sotva se dotkl země, se snažil co nejrychleji dostat od žhnoucí lávy.

Kámen ho vedl na druhou stranu jeskyně, kde byly vytesané schody do skály. Bald vešel dovnitř a pomalu stoupal vzhůru. S povděkem pozoroval, že se vzduch ochlazuje a že je tu dokonce cítit průvan.

Schody vedly do další, mnohem menší jeskyně, pokryté, jak se na první pohled zdálo, ledem, ale když na stěnu Bald sáhl, zjistil, že je to kamenná sůl. Průzračná kamenná sůl. Přímo proti němu byl ze soli překrásně vytesaný, čtyři stopy vysoký sloupek a na něm ležela stříbrná podkova.

Bald se pomalu sesunul na kolena.

„Bohu díky!“ vydechnul a dlouho tak klečel a hleděl na třpytící se podko­vu. Pak si uvědomil, že už mu asi nezbývá moc času, vstal a přistoupil k podstavci. Už už natahoval po podkově ruku, když si všiml, že na sloupu jsou vytesaná čtyři písmena Starým jazykem.

Vzpomněl si na heslo.

„Barentás alor loaditar don,“ řekl a v tu chvíli pohaslo modrozelené světlo, které až dosud jeskyni osvětlovalo, a zůstal zářit jen sloup, na kterém ležela podkova.

„En talakmitó orinta alor ben,“ zaslechl zvonivý ženský hlas a pak zmizel i poslední paprsek světla. Podkova se leskla jen v záři Sigelindina kamene a Bald ji ukryl do koženého váčku, který měl kvůli tomu s sebou.

Potom se obrátil a vracel se zpět. Seběhl po schodech dolů do sálající jeskyně a vylezl polomrtvý vedrem po mříži na převis. Tam chvíli odpočíval, než vešel do chodby.

Napadlo ho, že už je bůhví kolik hodin bez jídla a vody a přitom necítí ani hlad, ani žízeň. Nejspíš to má na svědomí Sigelindin lektvar, pomyslil si.

Konečně se dostal k ústí labyrintu, tam, kde měla začínat vysoká pohodlná chodba, ale místo ní za rohem narazil na železné dveře podobné dveřím v kasematech Sergellu, které mu přehrazovaly cestu. Zatrnulo mu u srdce. Strčil do nich ramenem, ale ani se nepohnuly. Ohmatal dlaněmi jejich okraj, hledal zámek, a skutečně ho u země objevil. Drahnou chvíli se ho pokoušel odemknout hrotem dýky. Posléze v zámku přeci jen cvaklo a dveře neslyšně vyjely nahoru. Bald si všiml, že jejich dolní okraj je ostrý jako nůž. Takže to dveře mu předtím přeřízly provaz! Rychle se pod nimi prosmýkl, a sotva se ocitl na druhé straně, dveře se bleskurychle, leč opět neslyšně zavřely. Bald si představil, jak by to dopadlo, kdyby byl jen o zlomek vteřiny pomalejší, otřel si ledový pot z čela a rozběhl se laby­rintem. Bál se, že už má jen málo času, a skutečně mu zbývaly sotva dvě hodiny. Dveře ho hodně zdržely.

Prolétl labyrintem, nechal na zemi ležet svou kazajku, a pak přišel na to, že zmizel provaz.

„Bože můj,“ zděsil se, „jak se dostanu do horní chodby?“

Stál pod poklopem a nevěděl, jak dál.

Snad to půjde po zdi, přemítal. Dýkou si rozšířil spáry mezi kameny. Hmatal kolem sebe po stěnách a ke svému úžasu nalezl na zdi železné skoby, po kterých bez potíží vyšplhal až nahoru.

Zakryl otvor poklopem a s úlevou, že nejhorší úseky má za sebou, vykročil vpřed.

Náhle ho však ochromila krutá bolest. Ucítil, jak se mu do těla zarývají žhavé Sandukovy drápy, zrovna tak jako před několika týdny v Dankradu, ale v chodbě byl sám.

Nohy se mu podlomily a upadl na zem. Opustilo ho vědomí.

 

„Právě přestal lék účinkovat,“ řekl v tom okamžiku tiše Sigelinda družiníkům. „Uplynulo sedmnáct hodin.“

„To znamená,“ řekl Morcant, „že se Baldovi zase otevřely rány?“

„Tak.“

„V tom připadá nezbývá nic jiného, než pro něj dojít. Je už určitě na zpáteční cestě,“ řekl Arnwald a přikročil ke vstupu do chodby. V tu chvíli proti němu vyšlehl tak velký plamen, že mu ožehl vlasy. Arnwald jen tak tak uskočil.

„Tak tohle nepůjde,“ zamračil se Sian.

„Snad se Bald dostane zpátky sám,“ zadoufal Waltheri.

Asgeirr se na to tvářil chmurně, protože jako lékař si o Baldově stavu nedělal iluze. Sigelindě tekly po tvářích slzy.

„Musíme čekat,“ zavrčel Dangrud.

A čekali.

 

 O CESTĚ K PÁNU DRAKŮ 

„Skoč!“ křikl Morcant na Haralda, sám se v příhodný okamžik vymrštil mohutným skokem z okraje skály, zaťal prsty do křídla prolétávajícího draka a sklouzl po něm na rubínový šupinatý hřbet. Doplazil se ke krku a pevně ho objal svalnatými pažemi. Potom se ohlédl po Haraldovi.

Viděl, jak synovi kloužou prsty po dračích šupinách, jak se řítí dolů do závratné hlubiny a jak se v posledním okamžiku zachytil nestvůrného pařá­tu. Srdce ztuhlé leknutím se Morcantovi zase rozeběhlo v hrudi a on si ulehčeně oddychnul.

Harald křečovitě sevřel prsty kolem drakova kotníku a pokusil se vytáhnout nahoru. Saň si však všimla nepohodlné přítěže a znechuceně zatřepala nohou, asi tak, jako když kočka šlápne do louže vody. Jenže dračí noha nebyla tak něžná jako kočičí pacička a Harald měl co dělat, aby se udržel. Ruce se mu málem vyrvaly z kloubů. Když se saň břemene nezbavila, nespokojeně zasípěla a ohnala se po nevítané přítěži zobákem. Harald včas uhnul.

Morcant sledoval napjatě saň i syna a neodvažoval se ani pomyslet, jak tohle dopadne.

Saň sekla po Haraldovi znovu a Harald ji kopl kolenem do oka. To ji rozzuřilo a začala sebou ve vzduchu tak zmítat, že Morcantovi oči hrůzou přecházely. Haraldovi už dřevěněly ruce a cítil, jak mu povolují a kloužou po hladkých šupinách. Marně se však snažil vyšplhat nahoru, saň na něj bez ustání útočila zobanem, volnou nohou i ocasem.

„Morcante!“ zavolal Harald zpocený úzkostí na otce, i když věděl, že mu Morcant pomoci nemůže.

Morcant ho přes hukot větru nezaslechl, mohl mu jen odečítat ze rtů. Srdce se mu sevřelo zoufalstvím a rozhodl se, že provede to, čím se už chvilku v myšlenkách zaobíral, totiž že až se draci k sobě přiblíží na únosnou vzdá­lenost, pokusí se dostat na Haraldovu saň. Než se tak ale stalo, drak, na kterém letěl, silně zařval, a v tom okamžiku přestala saň usilovat o to, aby se Haralda zbavila. Morcant zkameněl, když zklidněný drak natáhl k jeho synovi obludný zobák, ale k jeho nezměrnému úžasu saň Haralda jemně uchopila za oděv – přesto, že se bránil – a posadila si ho na záda. Potom zavrčela, o poznání slaběji než Morcantův drak, a dál letěli draci tiše a klidně, jako by na hřbetech nic nenesli.

 

Když se rudé slunce dotklo obzoru, spatřil Morcant na mracích Merrdinův hrad. Zdi stavby vypadaly v paprscích zapadajícího slunce jako z ryzího zlata, ve skutečnosti je tvořil bílý kámen. Jako třpytící se drahokamy se k nim slétávali zelení, zlatí, hnědí a černí, červeně a modře lesklí draci.

Morcant se přitiskl na hřbet draka, aby ho ostatní mezi křídly nezahlédli.

Krátce nato se kolem nich mihly první červánky a velká Bílá brána, kterou začínalo Merrdinovo království. Byly to dva vysoké, štíhlé sloupy, nahoře ozdobně spojené, překrásně tesané a zlatorůžově lesklé. Brána se klenula mezi dvěma černošedými, západem zčervenalými mraky, a draci byli vedle ní drobní jako čolci. Někteří zůstávali na oblacích hned za bránou a tam se také snesl Haraldův drak, z čehož přeběhla Morcantovi po zádech husí kůže. Dokázal si představit, co by se mohlo stát, kdyby byli draci hladoví nebo podráždění. Jeho drak letěl dál, až k menší a mohutnější Zlaté bráně, která vedla na nádvoří Merrdinova paláce.

Za bránou se drak snesl na bíle vydlážděné nádvoří, Morcant se mu sesmekl ze hřbetu a hleděl někam zmizet, ale sotva se dotkl země, drak se proměnil v muže oděného v zelenavou šupinatou zbroj, s černým pláštěm přes ramena a se zlatozeleně se třpytící přílbou na hlavě.

Byl o trošku menší než Morcant, měl hadovitě pružnou postavu a mléčně bílé vlnité vlasy, které mu vykukovaly zpod helmice. Zdál se být sotva tak starý jako Morcant, spíš mladší, a smaragdové jiskřící oči, hluboko posa­zené, se mu smály. Jeho ostrý nos velice připomínal dračí zobák, ale rysy do bronzova opáleného obličeje neměl nehezké.

„Jak se ti na mně letělo, Olbříme Morcante?“ usmál se.

„Dík za optání, ušlo to,“ odpověděl Morcant.

„Pojď dovnitř,“ vybídl Morcanta drak a sňal si z hlavy helmu. Bílé vlasy se mu na slunci rudě leskly, stejně jako nazelenalá zbroj. Ta pořád hrála střídavě do červena a do zelena.

„Předpokládám, že jsi přiletěl za Merrdinem,“ pokračoval cestou k paláci.

„Tak.“

„Pravděpodobně kvůli Marcelíně.“

„Ano, kvůli ní,“ odpověděl Morcant a zahřálo ho pomyšlení, že svou ženu snad konečně po osmi letech spatří.

„Chtěl bys ji odvést zpátky na zem, že?“ dorážel dál dračí muž.

„Jinak by mě ani nenapadlo sem lézt,“ odtušil Morcant.

„A myslíš, že ti ji Merrdin dá?“

„Nebudu se ho ptát, tak jako on se neptal mne. Odvedu si ji, protože mi patří.“

To už stáli u brány.

„Jsi odvážnější, Morcante, než jsem si myslel,“ řekl dračí muž, pohnul rukou a dveře se samy od sebe otevřely. „Abys věděl, Merrdin jsem já.“

Morcant na něj překvapeně pohlédl.

„Proč jsi mě nezabil, když jsme sem letěli? Měl bys to tak jednoduché!“

„Já přece netoužím po tvojí smrti!“ ohradil se Merrdin. „Ani po Haraldově. Proto jsem přikázal té dračici, aby ho donesla. Je podobný Marcelíně. Jsem dokonce celkem rád, žes přišel. Marcelína bude mít radost. Posaď se,“ ukázal na křeslo a sám se posadil do druhého a chvíli zadumaně mlčel. „Jsem rád, že jsi přišel,“ opakoval. „Pokusíš se Marcelínu odvést, a když budeš obratný a chytrý, povede se ti to. Nemysli si, že mi nerve srdce představa, že bych se s ní měl rozloučit, Proto ti to aspoň trochu ztížím, aby mi zůstala nějaká naděje, že mě o ni nepřipravíš. Ale stejně si myslím, že to, co jsem pro tebe přichystal, zvládneš levou rukou. Miluji Marcelínu možná víc než ty, ale ona je ke mně chladná a co tu je, neusmála se. Mám ji rád, ale aby se utrápila, to nechci, radši se jí vzdám ve tvůj prospěch, jen aby byla šťastná. Dal sis ale na čas, než jsi k nám zavítal. Osm let je dlouhá doba, ani nevíš, že se ti nedlouho po tom, co jsem Marcelínu přinesl, narodila dcerka. Jmenuje se Urriola. Marcelína vždycky litovala, že ji nemůžeš vidět. Víš, proto jsem rád, žes přišel – kvůli Marcelíně. Ona bude šťastná, až se to dozví.“

I když se Merrdin usmíval, jeho smaragdové oči byly smutné.

„Hledal jsem tě po celé zemi Éllad čtyři roky,“ odpověděl Morcant, „ale nenašel jsem tě. Jinak si buď jist, že bych tu byl týden po tom, co Marcelína zmizela. Řekni mi jen, jak se ti podařilo Marcelínu unést z tvrze.“

„Přiletěl jsem si pro ni v té podobě, jaks mě před chvílí viděl, změnil se v člověka, vlezl oknem do jejího pokoje, chytil jsem ji do náručí a odletěl zase pryč. Všechno tiše a rychle, nikdo mě neviděl,“ zasmál se mile Merrdin. „Za to, že jsem ti ji unesl, poděkuj svým švagrům blížencům. Ucházel jsem se o Marcelínu dávno před tebou. Ale odmítli mě. Chtěl jsem ji dostat lstí a poslal jsem pro ni svého přítele Itara, ale oni ho pověsili. Několikrát jsem se ještě pokusil Marcelínu získat, ale podařilo se mi to, až když už byla vdaná. No, dost řečí,“ vstal z křesla. „Slunce už zapadlo, až vyjde, čekám tě tu a povíme si další.“

Pak tleskl do dlaní, závěs u zdi, který sloužil jako dveře, se zavlnil a v místnosti se objevilo cosi mezi ještěrem a člověkem. Pitvorně to hopsalo a skřečelo.

Merrdin na stvoření promluvil dračím jazykem a ono mu odpovědělo.

„Scaratin tě odvede do pokoje, kde přespíš,“ řekl Morcantovi, „a přinese ti jídlo. Neboj se jí, nekouše,“ usmál se a zmizel za závěsem.

Scaratin přihopkovala k Morcantovi, přívětivě na něj pohlédla hlubo­kýma hnědýma očima, něžně zaskřehotala a vzala ho za ruku. Morcant se nechal vést spletí chodeb až do pohodlné místnosti, kde ho Scaratin na chvíli opustila, aby mu přinesla večeři. Když dojedl, s kvíknutím odešla.

„Dobrou noc, Scaratin,“ popřál jí mimochodem Morcant a natáhl se na postel. Unaven zážitky dnešního dne brzy usnul a zdály se mu divoké sny.

Probudil se zpocený a s obličejem vlhkým slzami, ale co se mu zdálo, to si vybavit nemohl. Vzpomněl si na Haralda, který zůstal mezi draky, a objala ho úzkost.

Na obzoru nebe světlalo a Morcant už neusnul. Když se ukázal okraj slunce, oblékl se a šel do sálu, kde včera mluvil s Merrdinem. Tam už na něj čekala Scaratin se snídaní, a jen co se slunce vynořilo celé, vešel Merrdin. Tentokrát na sobě neměl zelenorudou zbroj, ale dlouhý, měkce splývající tmavozelený háv.

„Pojď za mnou, Morcante,“ pokynul mu a vedl ho chodbami paláce až do velké věže, ve které byl labyrint komnat.

„Tímhle bludištěm, Morcante, se musíš dostat do velké kulaté místnosti, kde na tebe budu čekat s dalším úkolem. Jsem zvědav, jestli se ti to povede. Určitě se při tom dobře pobavíš.“

Merrdin se ztratil a Morcant vešel do první komnaty. Místnosti byly, stejně jako celý palác, zařízeny zlatě a tmavorudě. Stála v nich spousta skvostných kousků nábytku, vykládané stolky, vyřezávaná křesílka, ozdobné truhličky a sošky, železné, umně tepané desetiramenné svícny a malované vázy mnohdy půl sáhu vysoké. Stěny byly pokryty těžkými rudými závěsy a na hnědých dlaždicích ležely tmavé měkké koberce, které tlumily kroky. Komnaty byly často přehrazené paravány a zástěnami z nevídaně proplétaných zlacených mřížek. Okna nebyla nikde, světlo obstarávaly tlusté žluté voskovice ve svícnech, jejichž plamínky se rozechvěly při sebemenším závanu vzduchu, takže se na zdech mihotaly a třepetaly bizarní a strašidelné stíny.

Z každé místnosti vedly několikery dveře, buď do dalších pokojů nebo na slabě osvětlená, nepříliš dlouhá schodiště s širokými stupni.

Morcant chvíli dumal, pak vytáhl dýku a u každých dveří, kterými prošel, si udělal znaménko, podle kterého mohl poznat, že už tu byl a kterým směrem se dal. Probloudil takhle asi devíti místnostmi, když se mu v zátylku uhnízdil neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Otočil se, ale kromě roztře­sených stínů po stěnách neviděl nic.

Šel tedy opatrně dál a uši měl nastražené jako rys. Dlouho se nic nedělo, pak zaslechl svist meče. Uskočil stranou, po zdi proti němu se mihl stín ruky se zbraní a na místě, kde Morcant před okamžikem stál, se v dláždění objevila rýha. Zazvonilo to, jako když ocel křísne o kámen.

Morcant se přitiskl zády ke zdi a hledal očima útočníka. Viděl z něj ale jen stín, černý a roztřesený, který ho nepozorován provázel už od deváté komnaty. Stín napřáhl ruku se zbraní a ťal po Morcantovi. Morcant uhnul a meč se zasekl do dřevěného ostění. Stín ho nemohl vytrhnout a Morcant k němu bleskurychle přiskočil zezadu, rukou nahmatal neviditelné tělo a bodl do něj svou osmnáctipalcovou dýkou. A pro jistotu ještě dvakrát. Ozval se smrtelný chropot a na Morcanta se svalilo cosi těžkého a lepka­vého krví. Odhodil to na podlahu a po hmatu vytrhl ze zdi neviditelný meč. Pohladil ho po čepeli, aby zjistil, jak je dlouhý, a s uspokojením shledal, že je jen o málo delší než ten jeho, který nechal v ložnici. Otřel si umatlané dlaně o šaty a zůstaly mu na nich červené skvrny. Louže krve se rozlévala i po podlaze, kde ležela mrtvola stínu.

Morcant se kradl obezřetně dál a držel se při zdi, ostřížím zrakem přitom hlídal, zda někde neuvidí stíny dalších úkladných vrahů, o jejichž přítomnosti ani na okamžik nezapochyboval, a spílal za to Merrdinovi těmi nejhoršími jmény. Jeho neblahé tušení se vyplnilo, protože sotva se dostal po zšeřelých schodech do jedné z větších místností, zjistil, že je obklopen

šesti stíny.

Poučen jedním soubojem čekal, až zaútočí oni. Sledoval jejich černé siluety a dotírajícím mečům nastavoval svou zbraň. Snažil se zůstat u zdi, která mu kryla záda. Přišel na zajímavou věc, totiž že neviditelní jsou se svými stíny daleko víc spjati než on, dokonce to vypadalo, jako by stín byl jejich druhé tělo, protože k odražení jejich meče stačilo i to, když nastavil stín své zbraně proti stínu té soupeřovy. A stejně tak zasáhl-li stín jeho meče stín protivníkova těla, podle výkřiku nabyl Morcant přesvědčení, že mu způsobil zranění.

Stíny kolem něj kroužily jako netopýři a Morcant se bránil jejich záludným výpadům čím dál tím hůř, i když na způsob boje už si zvykl. Jeden proti šesti je přeci jen trochu moc. Pak se mu podařilo jednoho neviditelného zasáhnout do prsou a s uspo­kojením sledoval, jak se jeho stín hroutí k zemi. Ostatní se shlukli do houfu a zřejmě se o něčem radili.

Morcant je napjatě pozoroval, náhle však za ním vrzly panty tajných dveří. Rychle se otočil a ťal po vetřelci mečem. Harald stačil uskočit aspoň natolik, že ho Morcant nezasáhl do hlavy, ale jen do paže.

„Haralde, tos ty?“ ulekl se Morcant, protože synovi málem rozpoltil lebku.

„Našel jsem tajný vchod do zámku,“ sykl Harald a snažil se zastavit dlaní krev crčící z rány. Nohy se mu ještě třásly leknutím.

„Bolí to moc?“

„Škrábnutí,“ nakrčil nos Harald.

„Je mi to líto. Pak tě obvážu. Teď musíš být ve střehu. Vidíš ty stíny?“

Vtáhl syna do místnosti a zabouchl za ním dveře, které okamžitě splynuly se zdí, jako by tam nikdy nebyly, a ukázal mu na hlouček stínů. Harald kývl.

„Jsou to stíny neviditelných zabijáků,“ vysvětlil mu potichu Morcant. „Poštval je na mě Merrdin, dva už jsem zabil. Potřebuju, abys mi kryl záda.“

Harald vytasil meč a stoupl si vedle otce.

„Ale ty nemáš zbraň,“ upozornil Morcanta.

Morcant se usmál.

„Mám meč jedné té zrůdy. Nebo si myslíš, že jsem tě škrábl nehtem?“

Než se družiníci nadáli, stíny se k nim vrhly a vtáhly je do středu místnosti. V mžiku je obstoupily a sevřely uvnitř kruhu. Zaútočily všechny najednou a nebylo slyšet nic než třesk šesti nevi­ditelných a jedné skutečné zbraně, dupot Morcantových bot a Haraldovo oddechování.

Tři stíny už padly, dva stále ještě odolávaly. Pak jeden z nich vyrazil Morcantovi meč.

Morcant se zoufale rozhlédl kolem sebe a popadl jeden ze tří svícnů, které tu stály. Svícny byly vysoké dospělému muži po ramena, a tak měl Morcant výhodu, protože meče byly o hodně kratší. Sfoukl všech deset svící najednou a setřásl je z hrotů, uchopil svícen jako kančí kopí a bodl jím po jednom stínu.

Stín uhnul a uskočil do vedlejší místnosti. Morcant se vrhl za ním a pronásledoval ho ještě přes tři pokoje, když s hrůzou zjistil, že jedna svíce po druhé zhasíná. To byl úskok, proti němuž byl bezmocný. Potmě stín neviditelného zmizí a ten bude mít vyhráno. Rychle tedy přeběhl do jiné místnosti. Stín za ním zase začal zhášet svíce. Morcant mu prchl po schodišti do další komnaty a tam na něj počíhal skryt závěsem u dveří. Stín běžel rovnou ke svícnu, který stál uprostřed místnosti. Sotva sfoukl jednu svíčku, Morcant ho zezadu udeřil svícnem, pak se na něj vrhl a zkroutil mu neviditelné ruce za záda. Původně ho chtěl zabít, ale pak si uvědomil, že co ho pronásledují stíny, nedělal si značky u dveří a teď vůbec netuší, kde je.

„Mluvíš lidskou řečí?“ obořil se tedy na zajatce.

„Mluvím,“ odpověděl stín.

„Výborně,“ zaradoval se Morcant. „Tak mě teď hezky zavedeš k Merrdinovi, nebo tě podříznu jako holoubě.“

„Zavedu,“ slíbil stín a Morcant mu pevně svázal vlastním opaskem ruce za zády a prudkým trhnutím ho postavil na nohy.

„Tak jdeme,“ zasyčel na něj.

Najednou ho však bodlo u srdce, když si vzpomněl na Haralda. Nechal ho samotného s tím druhým stínem a sám honil tohohle… aby se mu tak něco stalo!

„Pamatuješ si cestu, kterou jsme přišli?“

„Znám tohle křídlo jako své boty,“ řekl stín.

„Tak mě nejdřív dovedeš tam, kde jsme nechali Haralda a tvého zatra­ceného druha,“ změnil plán Morcant a kopnutím pobídl stín k chůzi. Stín zakňoural a vykročil. Morcant šel půl kroku za ním, držel ho za svázané ruce a polohlasně nadával.

„Merrdin je pěkný ptáček, poslat na mě sedm takových zrůd jako jsi ty! Aspoň vidět kdyby tě bylo, ty zmetku, rozmlátil bych ti obličej, že by tě vlastní matka pokládala za cizího. Neměl bych pokoj, dokud by ses mohl sebrat ze země. Stvoření odporné, neviditelné! Krkem bych ti s radostí zakroutil, bastarde jeden ještěrčí!“

Tak a podobně Morcant k neviditelnému promlouval. Prošli asi třemi místnostmi a ve čtvrté potkali Haralda. Poněkud nejistým krokem jim šel naproti.

„Už jsem se bál, že tě nenajdu,“ řekl. „Běžel jsem za tebou hned, jak jsem zapíchl tamtoho, ale nestačil jsem ti.“

„Jak ti je?“

Harald mávl rukou. „Víš, kudy z tohohle bludiště?“

„On nás tam dovede,“ kývl Morcant bradou na stín.

„Aha,“ usmál se Harald. „Vrtalo mi hlavou, proč držíš v ruce tak divně smotaný opasek.“

Stín je dovedl nejkratší cestou do kulatého sálu, kde na Morcanta čekal Merrdin.

„Vedu ti sluhu, Merrdine,“ oznámil mu Morcant. „Tady ho máš.“

Smýkl stínem Merrdinovi k nohám. Merrdin se usmál. „Rozvaž ho, Morcante.“

„To zrovna,“ zaškaredil se Morcant. „Nemám chuť se s ním znovu porvat,“ Merrdin pokrčil rameny, pokynul rukou ke stínu a opasek přehořel. Morcant se zamračil.

„Můžeš jít,“ řekl Pán draků a stín se ztratil.

„Ty zůstaň,“ zarazil Morcanta, který se chystal jeho pokynu rovněž uposlechnout. „Pro tebe mám další úkol. A ty si, Haralde, sedni, jsi bílý jak vápno.“

Harald se ulebedil do křesla vyloženého měkkými poduškami. Merrdin vzal Morcanta za loket a dovedl ho k černému kulatému stolku, na kterém byl bílým mramorem vyložen čtyřramenný kříž, jehož ramena byla rozdě­lena na tři pole a k prostředním polím vodorovných ramen přiléhala ještě dvě políčka, jedno seshora a druhé zespoda. Na kříži bylo rozestavěno třináct kamenů, na svislých ramenech černé, na vodorovných červené – ty byly kulaté – a uprostřed zlatý ve tvaru dvanácticípé hvězdy.

„Ty černé kameny musíš dostat na místo červených a červené na místo černých. Zlatý musí být zase uprostřed. Kameny můžeš posunovat jen po kříži a nesmíš je zvedat ani přeskakovat. Když to nezvládneš, než dohoří tahle svíčka, máš smůlu. Tak začni.“

„Co uděláš s Haraldem?“ zeptal se Morcant, když viděl, že na Merrdinův pokyn přihopkala Scaratin.

„Scaratin ho odvede do pokoje, kde jsi nocoval, a ošetří mu ránu. Pokud se ti povede splnit tenhle i poslední úkol, setkáte se.“

„A jinak?“

„Jinak ho pošlu na zem samotného.“

Morcanta uklidnilo, že nehraje i o Haralda, přisunul si ke stolku sedátko a začal přemisťovat kameny. Merrdin mu se zájmem hleděl přes rameno.

Scaratin vzala Haralda za ruku a vedla ho pryč.

„Držím ti palce, Morcante,“ řekl Harald.

„Dík.“

Morcant pečlivě rozvažoval každý tah a jedním okem sledoval svíčku. Bylo jí s bídou na dva a půl palce. Morcantovi se hlavou honily nepěkné myšlenky. Jestli se mu nepovede hlavolam vyřešit, Merrdin ho zabije, to je nad slunce jasné. A Harald, který ví, jak se do dračího sídla dostat, ho bezpochyby přijde pomstít, jen co se mu rána zahojí. To bude asi na Merrdinovu trpělivost příliš a dá ho sežrat drakům… ne, to se nesmí stát!

 

O DRUHÉ VELKÉ BITVĚ POD KRÁLOVSKOU HOROU MIRABATEM

 Gudleifr otočil koně a vrátil se do středu čela. „Morcante, zatrub k přípravě na útok,“ požádal král Morcanta.

Morcant přiložil k ústům roh a po bojišti se rozlehl jeho jasný zvuk. Vojsko ožilo.

Jestli v téhle bitvě ztratím jediného družiníka, pomyslel si král, znamená to, že veškeré boje jsou u konce a Éllad se zase stane jediným královstvím. Nenapadlo ho však, kterého z nich by nejsnáze oželel.

Při zvuku rohu odepjal Randwulf vlkům řetězy z hrdel, nakázal jim, aby čekali na místě, a vyšvihl se do sedla. Zapomněl, že stačí nerozvážný pohyb a zub se ozve, a sklonil se ke třmeni, aby si upravil délku řemene. Jak sehnul hlavu, projela mu čelistí taková bolest, že ztratil rovnováhu a nebýt Tankredovy rychlé paže, byl by spadl z koně.

„Co je? Zub?“ zeptal se Tankred, když už Randwulf zase seděl pevně v sedle.

Randwulf kývl a pokoušel se servat si přilbu. Tankred mu hbitě přeřízl řemen. Přilba s řinkotem dopadla na zem. Randwulf si svíral hlavu rukama a na čele mu vyvstaly krůpěje potu.

„Odjeď do tábora,“ radil mu Tankred. „Takhle nemůžeš bojovat.“

„Ani mě nenapadne,“ procedil skrze semknuté rty Randwulf.

„Jestli takhle pojedeš do boje, Randwulfe,“ varoval ho Tankred, „ani Orlyg ti nepomůže.“

„Za chvilku to přejde,“ tvrdil Randwulf, ale dobře věděl, že si vymýšlí.

Tankred to věděl neméně dobře než on, proto se naklonil k Baldovi, který seděl na hřebci po jeho pravici.

„Vzkaž králi, že Randwulfa zase začal bolet zub moudrosti a odmítá opustit bojiště.“

Bald kývl a naklonil se k Reiulfovi.

Za chvíli přiklusal Gudleifr. Stačil mu jeden pohled na Randwulfa, jeden na přilbu s přeřezanými řemínky a věděl, kolik uhodilo.

„Okamžitě do ležení, do Asgeirrova stanu. Je to rozkaz,“ zvýšil hlas, když zahlédl nesouhlas v Randwulfových očích. „Zbytečně na smrt družiníky posílat nebudu. Tobě asi roste spíš zub hlouposti!“

Randwulf schlíple pobídl koně. Na Sianův tázavý pohled omluvně pokrčil rameny, ukázal na bolavou tvář, na Gudleifra a poklepal si na čelo, aby to král neviděl. Vlci běželi za ním a Randwulf je zpátky neposlal.

Gudleifr ho sledoval pohledem, a když se ujistil, že míří skutečně do ležení, otočil se k Sianovi.

„Je hodina před polednem. Jeď a vyzvi Widuwalta k boji.“

Podal mu levou rukavici. Sian ji přijal a pobídl koně. Za chvíli se vrátil s rukavicí druhého krále. Gudleifr pokynul Morcantovi a nad bojištěm zavlála královská fanfára. Z protější strany odpověděl Widuwaltův roh. Vojska se dala do pohybu. Když se srazila, hluk byl slyšet až do neda­lekého kláštera a řeholnice se začaly modlit. Nemodlily se ani za Gudleifra, ani za Widuwalta, modlili se za duše padlých, ať náležely k té či oné straně.

Sian s Dangrudem se snažili dostat k Widuwaltovi. Nebylo snadné se probít houfem rytířů, kteří ho chránili, ale jeden po druhém padali pod jejich ranami. Dangrud sice ztratil helmu, ale nijak ho to nevyvedlo z míry. Konečně stanuli králi tváří v tvář.

„Zabils mi matku!“ vzkřikl Sian a zaútočil na něj.

Dangrud mu stál věrně po boku. Přísahali si kdysi, že Widuwalta sprovodí ze světa rukou společnou, a skutečně se čepele jejich mečů vnořily do králova těla zároveň. V témž okamžiku prolétlo Widuwaltovým hrdlem Tankredovo kopí. Když později Asgeirr Widuwaltovu mrtvolu ohledával, seznal, že všechny tři rány byly smrtelné.

Reiulf se bil na levém křídle. Když pod ním padl jeho vraník, Tannův dar, bojoval opěšalý. Cítil, že utržil už několik ran, ale stále pokračoval v boji. Pokoušel se probít z nejprudší vřavy někam, kde je trochu klidněji, protože se obával, že už dlouho nevydrží a velmi nerad by padl. Náhle se však vzduchem mihla těžká válečná sekera, a přestože se snažil ránu zachytit štítem, dopadla mu na přilbu s takovou rychlostí, že ztratil vědomí. Probral se, až když ho někdo poplácával po tváři a lil mu na obličej vodu.

„No tak, Reiulfe! Rozhodl ses prospat zbytek dne?“

Muž, který se nad ním skláněl, mu silně připomínal strýce Knaba, byl také tak vysoký a hřmotný, světlovlasý s narezlými vousy.

„No vida, otvíráš oči – jestlipak mě poznáváš?“

Reiulf zavrtěl hlavou a pokusil se posadit. Muž ho však přitlačil dlaní zpět do trávy. Z dálky – alespoň Reiulfovi se zdálo, že zdálky – k nim zazníval hluk bitvy.

„Ještě chvíli si polež. Krve z tebe teče jako z vola. Skutečně si nevzpo­mínáš?“

„Ne,“ pokrčil rameny Reiulf.

„Neznali jsme se tak dlouho a neměl jsem vousy,“ usmál se muž. „Jsem tvůj bratranec Noasi.“

„Noasi?“ nechtěl věřit svým uším Reiulf. Proto ta podoba s Knabem.

„Všiml jsem si tě hned, jak se vojsko řadilo. Vůbec ses nezměnil.“

„Pod čí korouhví bojuješ?“

„Pod korouhví vojevody Marquiliaca. Můj pán Ultax se dal do jeho služeb.“

Reiulf se už vzpamatoval. „Vrátím se do boje,“ rozhodl se. „Pokud se z bitvy dostaneme, sejdeme se u ranhojičova stanu. Budeme ho mít oba, myslím, zapotřebí,“ ukázal na krev na Noasiho zbroji.

„Pravda,“ zasmál se Noasi. „Hořím nedočkavostí po zprávách o Knabovi a matce.“

Pomohl Reiulfovi vstát a pak se společně vrhli zpět do vroucího kotle bitvy.

Jeden oddíl Widuwaltových vojáků se vyhnul bitvě, objel horu Mirabat a vpadl nečekaně do tábora, kde dlelo jen několik markytánek, osobní stráž prince Beroharda, Sigelinda, Asgeirr, Randwulf, Uodalrích a ještě několik lidí.

Widuwaltovi muži zamí­řili okamžitě ke Gudleifrovu stanu a Sigelinda, která je zpozorovala, vzala do ruky odložený meč.

„Asgeirre, bude třeba zakročit,“ upozornila družiníka.

„Kat aby to spral,“ zaláteřil Asgeirr, když spatřil blížící se vojáky. Rychle si nasadil přilbu a vyběhl ze stanu.

„Do boje! Do boje!“ křičel a poháněl hrstku zaskočených Gudleifrových vojáků.

Než se nadál, vyběhl ze stanu prostovlasý Randwulf, skočil na koně a tryskem se rozjel útoční­kům vstříc. Byl bez štítu, jen v kroužkové košili, kterou si ještě nesundal. V ruce třímal válečnou sekeru, ne sice svou oblí­benou Baldovu, protože Bald si ji k jeho nechuti vzal do boje, ale jinou, kterou nalezl ve stanu.

„Nu,“ řekl Asgeirr, „patří jim politování. Randwulf je velice nebezpečný, když ho bolí zuby.“

Vsedl na koně, vedle něj už netrpělivě cukal otěžemi Berohard. Rozjeli se do zmatku, který vyvolal vpád Randwulfa a jeho vlků do oddílu. Za nimi jeli ostatní vojáci, Kaun a dokonce i mladičký Ceredig.

Otec Uodalrích vyšel před stan s mečem v ruce, připraven, bude-li třeba, zasáhnout. Mihla se kolem něj Sigelinda.

„Paní Sigelindo!“ křikl za ní. „Boj je pro muže, pro ženu se sluší vyčkávat, jak dopadne!“

„Jenže to bych se asi zbláznila,“ odpověděla přes rameno Sigelinda, která se před okamžikem bleskurychle převlékla do mužských nohavic, zali­tovala, že kroužkovou zbroj neunese a navlékla si koženou prošívanici. Na hlavu si nasadila přilbu, pod kterou schovala vlasy, a s mečem v ruce se vyšvihla do sedla a vyrazila na pomoc Asgeirrovi. Její něžná ruka však tady už moc platná nebyla, oddíl zhruba padesáti mužů se povedlo obrátit na zbabělý úprk celkem snadno, zejména díky Randwulfovu šílenství a tichým, leč nebezpečným vlkům. Kromě Cerediga, který byl zasažen do stehna, si nikdo vážnější zranění neodnesl, a Sigelinda obrátila koně k bojišti.

Asgeirr si jí naneštěstí nevšiml, domníval se, že je to někdo z jeho vojáků, a nechal ji jet. Baldovy černé obavy se tak do písmene vyplnily, Sigelinda se rozhodla ho v bitvě hledat. Nečinnost v ležení jí působila pravá muka.

Podle Gudleifrovy korouhve zhruba tušila, kde manžela hledat, a rozjela se rovnou do středu bojiště. Spíš obratně uhýbala ranám, než že by bojovala, první ránu zasadila teprve, když byla v blízkosti královy družiny.

Poznala Arnwaldovu dračí zbroj.

„Arnwalde!“ křikla na něj. „Kde je Bald?“

Arnwald máchl mečem k levému křídlu. Pak mu došlo, kdo na něj zavolal. Rychle dorazil svého protivníka a otočil se k Sigelindě.

„Co tu děláš, nešťastnice?“ zahromoval. „Dovedu tě zpátky!“

„Ať tě ani nenapadne!“ zamračila se Sigelinda a raději se ztratila z dohledu. Jelikož Arnwalda v té chvíli obklopilo několik dotěrných zbrojenců, nemohl za ní a nemohl ani dát Baldovi zprávu, ale pomyslel si, že možná bude lepší, když si Bald bude myslet, že je Sigelinda v bezpečí, protože bude klidnější. Sigelinda se probojovávala směrem, který jí naznačil Arnwald, a skutečně brzy zahlédla mezi vojáky černou Baldovu zbroj.

Nepoznal ji, ani když bojovala vedle něj, neměl čas si prohlížet obličeje spolubojovníků. Teprve když jí pod ranou sklouzla přilba z hlavy a před očima se mu rozprostřel ohnivý vodopád vlasů, zajíkl se.

„Sigelindo!“ zařval a strhl koně k ní. „Huso hloupá!“ Vzteky neviděl.

„Měla jsem o tebe strach,“ vysvětlovala Sigelinda.

Beze slova ji posadil před sebe na koně a chráně ji štítem jal se probíjet z bojiště. Konečně se dostal do ležení. Shodil ji z koně.

„Až se vrátím, tohle si s tebou vyřídím,“ pěnil. „Zřejmě ti ponechávám větší volnost, než by bylo záhodno. Jestli se odtud hneš, než skončí bitva, nežádej si mě.“

„Zatím jsi to byl vždycky ty, kdo si někoho žádal,“ prskla uražená Sigelinda.

Bald otočil koně zpět k bojišti. Z tmavých, mokrostí těžkých mraků začal padat déšť se sněhem. Sněhových vloček přibývalo a mísily se s blátem a krví na zemi. Tam, kde se nebojovalo, se tvořily sněhové ostrůvky.

Sotva se slunce přehouplo přes vrcholek své dráhy zakryté mraky, z nichž vytrvale sněžilo, zatroubil Widuwaltův trubač k ústupu. Přestože král padl brzy po začátku bitvy, dlouho trvalo, než vojsko zjistilo, že je bez velitele, a dlouho trvalo, než si Widuwaltovi vojvodové připustili, že další boj je marný.

Gudleifr zakázal pronásledovat prchající nepřátele, a ty ze svých mužů, kteří boj přestáli bez zranění, poslal zčásti sbírat raněné druhy a zčásti kopat hroby pro ty, kterým už ranhojičova pomoc nebyla k ničemu. Obojí se muselo udělat rychle, aby raněné nezavál sníh a aby se hroby vykopaly dřív, než zem začne mrznout.

 

ILUSTRACE

lustrací k prvnímu dílu Wetemay se bohužel ztratily.  Naneštěsí ani v knize nejsou reprodukovány kvalitně. Většina ilustrací, které měly v originále rozměr A5, byla zmenšena na velikost čtvrtinovou a často byly naskenovány tak, že při tisku na obrázku vznikl čtverečkovaný rastr, který jej zcela znehodnotil. Přesto byly ilustrace nedílnou součástí textu, díky nim čtenáři mohli vidět, jak svět země Éllad vypadá.