WANNLING
(PÍSEŇ O WANNOVI)
Jediná kopletně dochovaná verze tohoto eposu je pozdějším přípisem Kroniky Ilkovy a obecně se má za to, že je také jeho nejstarší verzí, ne-li samotným originálem. Kromě tohoto přípisu se zachovaly jen četné zlomky a citace.
Wannling vznikla bezprostředně po Wannově smrti, tedy nikoliv v předvečer, ale na samém rozbřesku nového, velice pohnutého období historie země Éllad, jehož počátek znamenal také určitý úpadek élladské kultury. Wannling je v zásadě posledním dílem vrcholné dvorské epiky, které se dařilo nejen na dvoře Anově, ale na dvorech všech větších knížat či bohatších šlechticů té doby. Nejvýraznějšími kulturními centry tehdy byly dvory obou ottwarských kněžen, Elgindy a Chiomáry. Wannling je také posledním dochovaným dílem složeným ve stylu klasické ortagrúmy. Ortagrúma měla velice specifickou stavbu, pravidelně se v ní střídaly dekasylabické a eneasylabické verše, u nichž ovšem nešlo pouze o metrum, ale i o rým, který se objevoval podle schématu ABBA. Velmi dobře je to patrno na nejznámějším a nejčastěji citovaném úryvku Wannlingy, přísaze Udových rytířů:
Barentás alor loaditar don 10 - A
en silera alor men isa 9 - B
te utalame quene la misa 10 - A
palaquere a ian sor ta mon 9- B
Jsem věrný své krvi
a srdci svému též,
ta víra ochrání mě,
byť bych proti celému světu stál
Jako ortagrúma byla ovšem skládána pouze epika, lyrice byly vyhrazeny jiné styly (např. irrdwit). Pozoruhodné je, že ortagrúma není důsledně dodržována v celé písni. Konkrétně v prvním a pátém zpěvu jsou proti jejímu stylu vážné prohřešky, což vede k zamyšlení nad autorstvím Wannlingy. Nejprve je však třeba stručně ozřejmit stavbu písně.
Celá Wannling se skládá ze sedmi více či méně obsáhlých zpěvů, z nichž každý vypráví o jednom úseku Wannova života.
I. HOTTASÚG (čas dětství) začíná oslavou Orlyga, která je pokládána za jednu z nejlepších pasáží celé písně vůbec. Hottasúg líčí lásku Nolingel k Orlygovi, její dramatický útěk z otcova domu po té, co odmítla sňatek s Talgundisem, Wannův příchod na svět a Nolingelinu smrt, jeho idylické dětství u Katly a Melvinga, příchod na Mortalunu a dobu, kdy ho vychovával Halldor. Končí odchodem Wanna z Mortaluny. Zvláště působivá je pasáž "Ána a Arambegil", Arambegilina věštba, která je zařazena retrospektivně, neboť svoje proroctví vyřkla Arambegil před Wannovým narozením, a dále "Parait a Halldor" - Halldorova smrt.
II. PELESTSÚG I. (přibližně "čas, kdy člověk vyroste" - jinošství, dospívání), pro nějž se časem vžil spíše název HRÚT, tedy "Meč", neboť tento zpěv z převážné části líčí události a okolnosti, jež vedly k tomu, že Wanne získal meč krále Severingy (tentýž meč, jenž o čtyři století později nosil Dangrud Zadumaný). Obecně se soudí, že nejcennější pasáží je "Ling a Belunensis", Belunensidina píseň, což je vyprávění malé utopené čarodějky o tom, jak zahynula, které plynule přechází ve věštecký sen, který Belunensis Wannovi přičarovala a v němž se Wanne ocitá o čtyři sta let později na svazích hory Rá a pomáhá Sianovi Hnědookému zdolat Sanduka.
III. PELESTSÚG II. nazývaný také AKIARNELA ("Získání zbroje") věnování setkání s Pánem draků. Epicky líčí, jak Wanne zkrotil draka, na jehož hřbetě se dostal do Paláce Pánů draků, i souboj s dráčetem, který byl nucen podstoupit. Milostné vzplanutí dcery Pána draků Daurné k zajatému Wannovi, je do zpěvu vloženo zajímavým způsobem. Není vlastně součástí děje, o tom, co se mezi Wannem a Daurné odehrálo, zpívá Daurné v ukolébavce své a Wannově dceři, budoucí Paní draků Lavendgil, dávno po tom, co se Wanne vrátil na zem. Čtenář se tak anachronicky dozvídá to, co se Wanne nikdy nedozvěděl, totiž že s Daurné zplodil dceru (věděl pouze, že Daurné otěhotněla).
IV. PELESTSÚG III. nazývaný buď LOOR ("Kůň") nebo AKIADORA ("Získání přítele"), kde se popisuje Wannův pokus získat od paní Haduwig koně létavce a počátek jeho přátelství s Karem. Zcela výjimečně se setkáme i s označením tohoto zpěvu jako AKIOTAR ("Získání otce"), neboť teprve tehdy, když dal Wanne přednost přátelství nad osobním prospěchem, uznal jej Orlyg za svého syna. Akiador obsahuje úchvatnou pasáž, jíž se říká "Elador" (doslovně "slavný přítel", zde ve významu "oslava přátelství"). Velmi detailně je zde popisována cesta Kara, Wanna a Ailreda přes Dankrad ke Svatyni a dále k místu, kde později stála Brána Stezky a kde se tyčil hrad Sergell. Detailní popis průchodu pohořím vede některé badatele k domněnce, že autor Wannlingy musel cestu buď znát sám nebo že to musel být někdo z okruhu osob blízkých Wannovi či Karovi. K problematice autorství se ještě vrátíme.
V. ELASÚG I. (doslovně "čestný" nebo "slavný čas", tj. dospělost) zvaný také IALINGER ("sídlo na hoře", tj. "hrad") se zabývá výčtem hrdinských činů, které Wanne vykonal než přišel na Sotarbu i později jako Udův rytíř v Anových službách. Hned v první čtvrtině se objevuje věhlasná "Barentling" ("Píseň věrnosti"), přísaha Udových rytířů, již ve svém díle citoval i Ceredig. V Ialingeru se objevují také tři milostné motivy - příběh Egilólfa Vážky, který položil život pro svou lásku ke kněžně Chiomáře a tím byla Přední Ottwara připojena k Sutriwaxii; nesobecká a beznadějná láska Wannova panoše Skyrneta k Anově schovance, panně Chastře, snoubence Vésteina z Arundwiku; a konečně láska Wanna a Sanduka k panně Fedb. Verše, které pronáší Sanduk, když zjistil, že si Fedb z bratří Orlygovců zvolila Wanna a tím Sanduka odsoudila k tomu, aby se zvrhl ve zlou bytost, jsou jedním z porušení ortagrúmy v Ialingeru. Sandukovy verše jsou vytříbeným irrdwitem, velmi náročným lyrickým veršem, a panuje názor, že autorství těchto veršů je nutno přičíst skutečně Sandukovi a že jsou do eposu vloženy tak, jak je Sanduk pronesl. Vrcholem a také závěrem Ialingeru je hádka Uda a Mára nad Anovou smrtelnou postelí.
VI. ELASÚG II. - KARILAT ("Boj") se odehrává v době bojů mezi Udem a Márem. Protikladem k všeoládajícímu chaosu je zde královna matka a vdova Ingolerik, která jako by svou moudrostí držela zemi na samém pokraji zkázy. Ve chvíli, Ingolerik zemře, pohltí bratrovražedné boje zemi Éllad definitivně. Karilat má několik rovin. V první se odehrávají boje mezi Udem a Márem. Touto rovinou prostupuje měnící se vztah Wanna k Udovi. Wanne je k Udovi poután přísahou, proto mu musí zachovávat věrnost, i když s jeho činy nesouhlasí a dokonce ho začne nenávidět po tom, co Udi nechal mučit, zmrzačit a domněle zabít jeho panoše Skyra. Další rovinou je vztah Wanna a Sanduka a jejich boje o lásku Fedb.
VII. LOADITAR INNAIN (doslova "prolitá krev", tedy "smrt v boji") nebo zkráceně pouze LOADITAR už líčí pouze poslední okamžiky Wannova života - přípravy na boj, cestu na bojiště pod královskou horou Mirabatem, poznání, že má v bitvě padnout, návrat na Sotarbu a chvatný sňatek s Fedb. Největší část tohoto zpěvu zaujímá detailní líčení První bitvy pod královskou horou Mirabatem. Pozornost je věnována nejen Wannovi, ale i ostatním rytířům a samozřejmě souboji Uda s Márem. Závěrečné verše jsou lkaním Fedb nad smrtí Wanna, které postupně přechází i v autorův nářek nad skonem jednoho z největších rytířů nejen své doby. Velmi často byla citována a opisována právě tato pasáž - "La-úní Wanninnain" (Nářek nad Wannovou smrtí).
Badatelé se shodují v tom, že Wannling složil někdo z blízkého Wannova okolí, kdo zároveň vyrůstal ve vyšší společnosti, neboť (vyjma již dotčených zpěvů Hottasúg a Ialinger) výtečně ovládal ortagrúmu. Druhá jmenovaná skutečnost tak vyvrací názory některých badatelů, že autorem by mohl být Karu ze Sergellu. Argument, že jedině Karu mohl detailně znát cestu přes Dankrad líčenou v Akiadoru, neobstojí. Popis mohl znát autor z vyprávění, ale Karu, který žil až do dospělosti ve venkovském prostředí, pocházel z rodiny nevolné a na Sotarbě nestrávil nijak dlouhý čas, nemohl ovládat ortagrúmu takovým způsobem, aby složil celý epos. Úvahy, že Wannling složil Valcor, jsou pravděpodobně také liché - Valcor padl příliš brzy po Wannově smrti na to, aby mohl tak obsáhlý epos složit. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví teorie, že Wannling pochází - poněkud překvapivě - z pera Sara ze Swominu. Někteří badatelé soudí, že Saro by s ohledem na své povahové rysy nikdy nesložil epos o nikom jiném než o sobě samém, ale takový byl Saro do První velké bitvy. Nejen od Cerediga víme, že se Saro velmi změnil po sňatku se Santarou. Ostatně nelze ani vyvrátit domněnku, že se Písní o Wannovi Saro chtěl proslavit. Saro byl také jeden z opravdu mála osob, které mohly znát verše, které Sanduk pronesl oné poslední noci, kdy hovořil s Wannem jako bratr s bratrem - po té, co se začala projevovat jeho proměna ve zlou bytost, si totiž byli se Sarem poměrně blízcí a Sanduk se mu mohl svěřit.
Pokud by však byl autorem Saro, byla by celá Wannling psána ortagrúmou stejné úrovně (neuvažujeme vložený irrdwit - Sandukovy verše). Hottasúg a Ialinger však mají podstatně horší úroveň než zbytek eposu. Nabízí se tedy další vysvětlení, a to, že Wannling není dílem jednoho autora, nýbrž (podobně jako Homérské eposy) splynutím více děl různých autorů.