O stolovou horu na severovýchodě země Éllad, blízko Skal a v podhůří Dankradu, se dělí koně létavci a malí hnědaví skřítci. Ti i oni ji považují za svoje hájemství, ale navzájem si nepřekážejí. Koně létavci se zdržují pouze na rovném travnatém vrcholu a skřítci obývají suťové svahy. Jsou velmi nesnášenliví a objeví-li se na svazích hory nevítaný vetřelec, ať zvíře, které tam běžně nežije, nebo člověk, začnou na něj agresivně útočit. Stačí, když se jednou jedinkrát dotknou holé kůže. Dotek je palčivě bolestivý a stačíjen krátký kontakt, aby se do těla napadeného dostal prudký jed. Bez protijedu jsou jeho následky vždy fatální.
Na stolovu horu létavců se po věky vydávali mladí muži z kmene Aurixů, aby tu složili svou závěrečnou zkoušku dospělosti - aby přinesli tři pírka z kopyt koně létavce. To znamenalo nejméně dva dny cesty po úbočí hemžícím se jedovatými skřítky. Vědmy Aurixů dokázaly namíchat dva druhy protijedu. Jedpen, který vydrží neomezeně dlouho, a adept by si ho tak mohl v lahvičce nést s sebou a absolvovat zkoušku sám. Základní ingrediencí tohoto protijedu je však žlučový kámen divokého tura tuluska, a tuluskové žijí pouze v Attérvidu - ulovit tuluska, což je samo o sobě hrdinský kousek, tedy znamená překročit Dankrad. To se před Njálem a Arambegil podařilo pouze jednomu jedinému muži z kmene Aurixů. Proto tento protijed není k dispozici a vědmy mohou adepty zkoušky dospělosti zachraňovat pouze protijedem, který je účinný jen několik hodin. Proto chlapce na zkoušce dospělosti vždy doprovázela vědma.