Písně temných věků
V roce 2005 mě Ondřej Jireš požádal, abych napsala odborné doslovy k povídkám v antologii historické fantasy. Byla to zajímavá práce. Jsem historička a jsou mi blízká právě ta období, která si většina autorů povídek vybrala jako pozadí pro děj svých příběhů - antika, raný středověk, středověká Skandinávie. Byla jsem zvědavá, jak si se zasazením fiktivního děje do historických reálií autoři poradí. Poradili si různě. Někteří si reálie skutečně zodpovědně nastudovali a děj, byť smyšlený, stál na pevných základech a povídka tak měla vynikající úroveň. Další se nesnažili úporně zasadit děj do konkrétního historického pozadí, místo a čas načrtli jen přibližně, čímž dali prostor fantazii a neuškodili si zbytečnými "historickými klopýtnutími". Díky jiným se některé dost známé historické osobnosti ocitaly na místech a v časech, kde reálně nikdy být nemohly. A někdo vytvořil povídku i tak, že do moderní češtiny přepsal části překladu jistého historického pramene.
Za nejlepší povídku pokládám "Přátelé se neopouštějí" Jany Šouflové, nejhorší je podle mě povídka Lucie Lukačovičové "Dvě hlavy".
Praha, nakladatelství Triton 2005, editor Ondřej Jireš